Piedra del Yunque – můj první horský závod

Co jste dělali v neděli 23.11. dopoledne? Já jsem běžela svůj první horský závod, osobně bych se nebála nazvat ho ultra :) 19km s desnivelem s převýšením 740m. Žádná speciální příprava opravdu neprobíhala, protože jsem se o závodu dozvěděla týden předem. Moji účast jsem (nejen já) vnímala jako čisou „locuru“ (čísté šílenství). K přihlášení mě přesvědčily dvě události – moc jsem se těšila že poběžím masovou desítku v Madridu, ale nestihla jsem se přihlásit před vyčerpáním čísel, protože jsem neuměla s internetem (nešlo mi zadat české číslo občanky). Tejden na to jsem si nechala ujít jednodušší běh v horách, protože mi připadal moc těžký. Následně jsem na sebe měla zlost, že takže když jsem se dozvěděla o tomto, neváhala jsem zaplatit 20 euráčů a vypotit ze sebe duši.

Moje příprava spočívala v tom, že jsem si dala k večeři i k snídani dala těstoviny, jenže byly tak dobrý, že jsem se dost, troufám si říct, přežrala. Čokoládu, kterou jsem si chtěla dát před závodem či za odměnu po závodě, jsem snědla hned po večeři den předem. Jediné pozitivum bylo, že jsem se tentokrát sekla ve výběru vína a protože mi moc nechutnalo, nevypila jsem ho moc.

Kandidáti na vítěze

Btw. Mojí specialitou jsou na místní poměry velké snídaně (oni snídaj sušenky s kakaem). Já si normálně uvařim čaj (ne v mikrovlnce) a dám si pěkně obloženej chleba nebo několik anebo si uvařim ovesnou kaši, někdy si dám kaši a ještě chleba. Krom toho jsem se ale naučila večeřet po španělsku. Už mi VŮBEC  není blbý večeřet v 11 a klidně si v tu dobu dám plátek masa a zapiju ho vínem. 

Světlo na konci tunelu znamená finish na dohled

Na závod jsem jela s člověkem s kanceláře pro zahraniční styky, jeho kamarádem a svojí spolužačkou ze Slovinska. Myslim, že závod pro ní byl mnohem větší bláznovství, protože vůbec neměla představu do čeho jde (ale aspoň nebyla nervozní).

Na start se nás postavilo cca 200, z toho 20 žen. Umístila jsem se na 8. místě což považuji za jeden ze svých životních úspěchů, haha. Vlastně mi na konci závodu šlo jenom o to, co nejvíc holek předběhnout (což se mi dařilo díky drsnému terénu, ve kterém se některé bály i kráčet).

Nevím jak své emoce zformulovat, tak asi takhle heslovitě: nádherná příroda, výhledy, cestičky, atmosféra, trochu dobrodrůžo, místy se fakt nedalo běžet a na závěr jsme brodili řeku! Juhůůů! Prostě úžasný zážitek. Vidal (ten člověk z kanclu) mě předem o úskalích trati informoval. Naznačoval mi, že jsou tam ne moc schůdná místa a protože jsem mu špatně rozumněla, myslela jsem si, že snad někde budeme slaňovat (což mi přišlo jako ještě lepší varianta, i když jsem si to moc dobře nedokázala představit). To se nakonec nekonalo, i když tam bylo místo, který si představuju jako ferrata. Nicméně tam bylo asi 20 organizárotů s úmyslem nás chytat. Někteří závodníci tuto asi 50m písečnou stráň zdolali po zadku. Právě v tomto úseku jsem předběhla všechny, které jsem v závodu předběhla.

Nevzpomínám si na nic, co by na tom závodě bylo špatně. Na občerstvovačkách jsem si připadala jako v bufetu, prohodila pár slov s obsluhou a dlouho se rozmýšlela, na co mám vlastně chuť. 

To nejlepší na konec

Vidal mi na půlmaraton nechal vyrobit tričko s obrovským nápisem Erasmus a mým jménem. Musela jsem si ho tehdá vzít, abych neurazila, ale od té doby jsem ho neměla na sobě. Tentokrát mi dal tílko a kraťasy atletického klubu Cuenca. S velikostí tílka se bohužel netrefil, ale kraťasy jsou fajn. Nosím je na doma.

Radost v cíli

Po proběhnutí cílem mě organizátor vyvolal jménem (cizinka=atrakce) a já už si moc nevybavuju co se dělo, protože jsem byla jak zdrogovaná endorfinama. Dostali jsme super triko, které je mi pro změnu velké (tak ho nosím na své kuchařské pokusy), a k triku oběd. Po klobáse a pivu moje společenská zábavnost klesa pod nulu, chtělo se mi spát a zase mě začala srát ta španělská tranquilidad (pohodička), kdy nikdo nic nedělá a nikam se nespěchá a jen se tlachá o ničem. Na druhou stranu, když jde o politiku, to nikdo v poklidu není a lítaj emoce. Nemám podrobný znalosti o politický situaci a sociální podpoře, ale přijde mi, že mají dost velký očekávání a požadavky od státu a když něco není podle jejich představ, tak se dělá rychlá revoluce, jde se do ulic, chce se bojovat, zapalovat baráky a zabíjet viníky. Tenhle tejden jsem si něco podobného zažila v praxi – spolubydlící se rozčílil (tak, asi jako kdybych promluvila křivě proti jeho oblíbenýmu atletickýmu klubu – vypadal že chce dělat revoluci, vraždit a rabovat), jenom proto, že jsem mu neodpověděla dost rychle. Ehm, kulturní rozdíly. 

Slasti a strasti mého života v Cuence

Moje počáteční nadšení úplně ze všeho už lehce opadlo a můj život je teď víc normálnější. Trpím lehkou deprivací po dobrém jídle. Mám chuť na uplně všechno co neumím uvařit (řízek s kaší, buchty od babičky apod, vlastně asi cokoliv co není vařené ode mě). Naštěstí mi občas vaří spolubydla, ale ten zase vaří jenom mexický tortily, což je teda vynikající, ale mohl by ten repertoár taky někdy obměnit. Když jsem dnes skuhrala, že chci domácí jídlo (snažila jsem se naznačit, aby mi mi něco příště přivezl z domova), nabídl se, že když mu dám recept, uvaří cokoliv. Tak teď nevim, jak záludnost vymyslet.

Co se týče dámské části našeho společného bytu, tak tu jsem měla chuť o víkendu přestěhovat, protože neřešila nic jiného než svého kluka (neodepisuje včas, nezvedá telefon, přidává si nějaké bůhvíjaké "děvky" na FB apod). Já spíš vidím větší problém v tom, že je podle mě teplej.

Byl to dost velkej nápor na mojí psychiku poslouchat neustálé nářky celý víkend, ale naštěstí už jsem našla řešení. Nejprve jsem se jí snažila porozumět, litovat, soucít, pak jí odporovat a teď jí radím, ať si najde psychologa. 

Tento týden mi odpadlo spousta hodin  doučování angličtiny, protože děti jsou nemocné a nebo na vesnici. To je pro mě trochu paradoxní – do Cuency, která je menší než Jablonec, se stahují lidé z okolních maličkatých vesnic. U nás naopak my z "Cuency" jezdíme do Prahy. 

Začaly se mi líbit fiesty. Je to o dost jiné než u nás, jak už jsem naznačila. Víc se pije, víc se tancuje, víc se seznamuje. Mám už tu víc kamarádů či známých a všude je potkávám (Cuenca je malá a to se mi líbí). Doposud jsem měla pocit, že jsem tu moc nepařila, tak jsem si to o víkendu vynahradila a strávila ho dost typicky španělsky – fiesta do rána (do 7 standard), spaní skoro celý den a další večer znova. Myslím, že mi tu nikdo nevěří, že jsem nikdy nechodila na diskotéky :) Vlastně jsem s tim začala až na Erasmu v Německu... Je to příjemná změna, nejen sedět u piva. Hmm a můj komp se plní Davidem Guettou. Doufám, že na mě staří kamarádi nezanevřou.

Pořád se mi líbí se při plném vědomí kochat městem a horama.

Nebaví mě chodit na přednášky. 

Po víkendu v Madridu ani nemám chuť cestovat. Celý víkend byl trochu bláznivý a stalo se spousta věcí, které byly trošku joder, ale nic strašného se nestalo. Zapomněla jsem si doma platební kartu, neměla peníze, vybouchl mi první noc couchsurfing, takže jsem spala na hotelu, druhou noc taky, protože můj hostitel byl asi ten největší kokot v Madridu, cestou tam náš řidič havaroval ještě než jsme vyjeli, cestou zpět autobusy plný, když jsem byla v plavkách v hotelovým venkovním bazénu, zjistila jsem že moje věci jsou zabouchnutý za rozbitejma dveřma a já zmrzlá v plavkách volala o pomoc... 

Věděli jste, že ve Španělsku se do bazénu nesmí bez koupací čepice?

V noci se mi zdálo, že byly Vánoce a byla jsem doma a bylo spousta sněhu :) Tak už jsem dnes s mamkou komunikovala vánoční večeři, kterou si tu uvaříme. Ale nebojte rodičové, nemusíte mě až zas tak litovat. Mám sice hlad, ale jinak jsem v pohodě.

Přidávám fotky staré tak 3 týdny z výletu do Albarracín, kde jsme byli na bouldru (někteří lezli, já se jen snažila).

Španělsko update

Mám se pořád skvěle, ne li lépe. Je tu stále hezké počasí, svítí sluníčko. V noci je teda zima jako prase - jsou tu velké výkyvy. Virginie spí v županu, laskavě mi zapůjčila svojí extra deku a nabídla několik roláků. Okna netěsní, spím v ponožkách a mikině. 

Mám brigádu a jsem za ní moc ráda. Nemusím tak řešit jestli si dám v hospodě 5 nebo 6 piv. Haha, ne, to samozřejmě nedělám. Pije se na ulici, všichni se shlukujou na náměstí. O víkendu v noci je to hlava na hlavě. Už dvakrát mi bylo naznačeno, že se svým lahvovým vínem jsem dost posh a fancy girl, protože tady se pije výhradně krabicové nebo levnej tvrdej. Jako krabičák na poblití za 60 centů nebo radši dobrý lahvový víno za 1,30e? Seriously? Navíc jako proboha, přijdu si na dost stará a moc fancy na to abych pila víno z krabice.

Dávám hodiny angličtiny dětem. Celkem asi 11h tejdně a je to teda mazec. Nemůžu říct, že by mě to nějak extra bavilo, děti rozhodně nejsou moje parketa. Myslím ale, že mě mají celkem rády. Jestli se chtěj při učení válet po zemi nebo třeba mlátit hlavou do zdi, prosím pěkně, jen když se to nedozví rodiče. Když očekávám, že mi paní máma přinese kávu, poprosím Carlose aby si sundal brankářské rukavice, schoval míč a posadil se. Funguje to bezvadně. Troufám si tvrdit, že to na jejich výkon nemá žádný negativní dopad. Dělám jak radil Amos. 

Studenti z mojí fakulty natočili video o Erasmácích ve kterém figuruji jako jedna ze studentů. Zajímalo mě, jestli moje chatrné znalosti jazyka nejsou na překážku. Prý čím horší španělština, tím lepší. Tak je jasno, proč si mě vybrali.

Kanoistika není sport pro mě. Raci nejsou problém, ale asi nejsem takový dobrodruh, jak jsem si myslela, ale hlavně by mi vadilo oblíkat se do cizího neoprénu. Jsem dost fancy girl. 

Chodím dvakrát týdně na bouldr a je to paráda. Byla jsem také na hodině tance a to byl horor díky mému tanečnímu partnerovi. Nikdy více por favor.

A abych nezapomněla, v neděli jsem běžela půlmaraton a bylo to boží. Krásná trasa, atmosféra, běžěla jsem do pohody a ještě to dala pod 2h. Univerzita mi dala triko s nápisem na zádech Erasmus a mým jménem. Moc se ten umělecký výtvor nepovedl, ale tak dobře, mám památku.

Takže tak.

Víkend v Salamance

O víkendu jsem jela do Salamancy a tentokrát sama. Bylo to poprvé co jsem sama jela oficiálně na coushsurfing (když nepočítám jednu náhodu též ve Španělsku před 5ti lety). Bylo to super. 

Cesta víc jak 400km zabrala víc jak 5h. Naštěstí mě to ale baví, protože nemůžu dělat nic jiného než poslouchat hudbu nebo si číst. 

Salamanca je krásná. Zatím myslím, že celé Španělsko je úžasné. Nevím, nakolik jsem objektivní, ale opravdu moc se mi tu líbí. Baví mě mluvit španělsky, jíst místní jídlo, cestovat, chodit do školy a tak nějak všechno. 

Městská knihovna

Plaza Mayor

Moje kámošky na víkend

Víno a tortilla se skvělým výhledem za pakatel

První noc jsem strávila u Španělky, která se jmenovala Rocío. Myslím, že si tenhle post přečte, protože mě viděla dělat si poznámky a myslela si, že dělám terenní zápisky na antropologický výzkum. Uklidnila jsem jí, že jde jen o blog a ona přišlíbila, že si to hodí na google translate. Takže jen v dobrém. Krom toho, že Rocío bylo super, mluvila tak akorát. 

Večer jsme si udělaly malou fiestu na bytě a holky mě zasvěcovaly do tajů španělské pop music, kterou “nutně musím znát”. No žilo se mi lépe bez toho. Chtěla jsem to sem postnout, ale Španělsku by mohl poklesnout cestovní ruch, tak to radši neudělám. 

Pak jsem se dozvěděla (připomněla?), že je Praha hlavním městem porna. Po zadání hesel do Googlu Praga porno capital na nás vyskočil Miloš mi prdel a jeho dcerunka na párty. 

To není bordel ale radnice

Ten večer mi v 11 volali rodiče a ze srandy se ptali, jestli už jsem po večeři. Po pravdě jsem odpověděla, že se k tomu pomalu schyluje. Holky udělaly snad nejtradičnější místní jídlo, osmažily brambory a přihodily k tomu vajíčko. Dát tomu trochu víc péče, tortilla je na světě. Provázely to ale zmatené komentáře typu “Co to tady děláme? Tohle jsem ještě nikdy nevařila! Bude to poživatelné?”

Po krátkém telefonním rozhovoru jsem v telefonu slyšela mamku: “Ach jo, zase to vypadlo”. (Mně nic nevypadlo). Táta: “Proč nejela Kamilka do Madridu?” Máma: “Asi kvůli ebole.” 

Přesně tak. Nakonec jsem v Madridu strávila v neděli 3h, ale jen proto, že jsem chtěla do Decathlonu a tam je určitě zóna ebola-free. 

Chi chi chi čiči

Druhý den jsem se stěhovala k Erasmačce Zuzce z Polska. Zuza byla skvělá, moc jsem si s ní rozuměla. Procestovala toho strašně moc. Z dosavadních zkušeností myslím, že jsou Poláci hrozně pracovití, houževnatí, akční a zcestovalí. A Španělé si jich hrozně vážej, všichni tam chtěj jezdit a všichni chtěj od nich lekce angličtiny. 

Když jsem se dostala v neděli večer z krásného výletu domů, měla jsem radost, že jsem zpět v nádherné Cuence. 

Výlet do Valencie

Ve Valencii jsem strávila víkend v doprovodu Ewy z Polska. Ewa měla za úkol zjistit cestu tam vlakem. Španělsky se celkem domluví, tak nevím, proč se o 2,5h sekla. Při čekání jsem stihla 20 min před zavíračkou doslova oběhnout 3 pobočky CCM banky a zařídit si studentskou kartu, která mě oprávnila ke slevě 3e (sláva!). Myslim, že dokážu všechny pobočky po městě lokalizovat jak nikdo.

Naše hostitelka byla z Chile a večer jsme zahájily s ní, její tetou, sestřenicí a bratrancem na střeše jejich domu, pily víno a rum s limonádou. V 11 jsme se odebraly do města za jejímy kamarádkami, přičemž jsem dostala ještě drink na cestu (do kelímku s ledem, jak jinak). V tramvaji na nás čekala policie. Měla jsem trochu ostych zamířit do tramvaje s alkoholickým nápojem ale naše hostitelka se nezdráhala, tak jsem nabyla dojmu, že je to povoleno. Zamířili za námi na druhý konec tramvaje a tiše nás i naše kelímky pozorovali. Cesta byla trochu napjatá, ale vše proběhlo v pohodě. Vlastně až na jednu věc. Zezadu mého opěradla se opřela nějaká holčina a narušila můj osobní prostor tak, že jsem čekala, že jí ta policie vyvede, ale nic se nestalo. Za večer jsme obrazily několik podniků přičemž v každém jsme si dali pouze welcome drink gratis a šli dál. Vivat Espana!

Přestože nás předem od cesty všichni odrazovali tím, že bude pršet až záplavy, bylo říjemných 26 stupnů, takže jsme sobotu strávily na pláži a večer ve městě.

Neděle se nesla ve znamení turistických památek a science park. 

Plaza de la Virgen

Tržnice

Muzeum

Z trochu jiného soudku – včera odpolende jsme se všichni 3 na bytě shodli na tom, že zůstaneme v karanténě a rozhodně nebudeme přijímat návštěvy (a už vůbec ne z Madridu). Večer už jsme na sobě všichni pozorovali příznaky eboly.

V porovnání s info na ČT 24 místní média o případech naažení informují dosti hystericky a lidi panikaří. Včera mě doma přivítali se slovy “Španělsko je v prdeli, všichni zemřeme.” O dalším vývoji budu informovat.

Španělský lifestyle a další zvyklosti

Minulý týden byla první organizovaná akce pro Erasmáky - welcome party. Šla jsem na ní, ale zase jsem se nebavila s Erasmákama. Zatímco v Německu bylo dosti obtížné skamarádit se s místníma, tady je to naopak. Všichni jsou otevření a přátelští. A je to velice příjemná změna. 

Jeden milý příklad ze života - na přednášce vidí profesor novou tvář - tak se mě zeptá na jméno a odkud jsem. Přátelsky mě přivítá a třída začne tleskat. Po přednášce mě spolužáci pozvou na pivo. Mám se od nich co učit.

Erasmácká welcome párty měla začít ve 23.30, takže jsem si do té doby stihla dát šlofíka, vypít kafe, přečíst knihu atp. a už jsem si začinala myslet, že nikam nepujdu. V 10 přišel domů spolubydlící, který chtěl jít se mnou, a začal se podivovat, proč máme sraz tak brzo, hehe. Nakonec jsme z domu odešli až v 1 (omg!!), abychom se přidali k davu dalších mladých lidí, kteří se shlukujou na Plaza Espaňa, pijou a seznamujou se s náma cizincema (jsou zvědaví). U Vietnamců jsme si koupili rum, kolu, kelímky a led (!!). Do klubu jsme šli asi ve 4 a domů jsme přišli v 6 (a to bylo ještě na místní podmínky nestandardně brzo). Takže toť španělský lifestyle. Pořád si nemůžu zvyknout. Hlavně na to, že (díky siestě) se končí práce/škola v 9. Takže potom jdu běhat a večeřim asi tak půl 11 (!!)

Hory mají oči

Není to ověřená informace, ale myslím, že národním drinkem (i s přihlédnutím k rumu s kolou) je kakao. Teda tady se to jmenuje Cola Cao (konkrétní značka, ale všechno mlíko s kakaem se tak hovorově nazývá). Moji spolubydlící to snídaj s topinkou. Podává se to v kavárnách. Jsou na to masivní reklamní kampaně. Setkala jsem se s tím hned první den, když mi Cola Cao nabídla nejprve moje hostitelka z couchsurfingu a chvíli na to i její kamarádka. Prostě to tu hodně frčí. 

Už se sice ochladilo, ale i tak se chodím koupat k řece. Je to nádhera. Určitě je to lepší než turistická pláž, ale jsou v ní raci :( Nemůžu si pomoct, ale když vidim raka začnu ječet a utíkám z vody (sama i ve společnosti). 

Chci začít chodit na kurz kanoistiky. Jednodušší kurz byl pouze pro děti, takže jdu rovnou na kurz na divokou vodu. Mám ale strach. Když jsem se byla přihlásit, tak se můj spolubydlící ptal, jestli mě vezmou i když se bojím raků. Prej mě vezmou i tak a nemusim se bát (tranquila, tranquila). Uff, tak uvidíme :)

Kuchařský Bůh je se mnou

O víkendu se mi povedly hned dva masterpieces za sebou – brokolicový krém a bramborová torta. Považuji to za svůj velký osobní úspěch. Musim říct, že je to fakt chutné! Stačilo tomu vaření věnovat trochu času, pozornosti a dodržet postup.

Krasavice v celku

Takhle my si tady žijem

Předcházel tomu ale jeden megafail, kdy jsem do polívky nasypala lžíci pepře a myslela si, že to bude okej. Polívka nabrala černou barvu a když bych škrtla, tak by snad začala hořet. Jeden talíř jsem hrdinsky snědla, zbytek jsem procedila na mrkev a cibuli a snědla s kuřecím křídlem, co v polívce plavalo.

Spolubydlící mi gratulovala a všechna kuchařská dobrodružství prožívala se mnou.

Minulý týden jsem si psala životopis ve španělštině a Virginie mi poradila, ať si do zájmů napíši "gusto por el arto culinario". Řekla mi to ještě před tím, než se mi povedlo něco uvařit. Reagovala jsem výbuchem smíchu. Tehdá mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo psát do životopisu a už vůbec, že bych si to tam já mohla napsat. Ale teď vidím, že mi to tam přesně sedí a že ve mně něco je.

Kromě vaření jsem strávila 3 ze 4 večerů na fiestách San Mateo, ale ve vší slušnosti jsem navštívila akorát hlavní koncert o půlnoci. Každá kapela hrála ty samé španělské hity, plus občas přidali nějakej známější cover. To bylo fajn, ale předcházela tomu hrozná anabáze. Lidí jak …!!!, někteří tak i smrděli. Odpolední program s trápením býků se konal dvakrát denně. Viděla jsem ho v až v neděli při návratu z procházky asi 2 minuty, kdy jsem křižovala náměstí. Hrůza.

Dani se celé 4 dny chodil domů jen vyspat. Ve 14.30 vstával, osprchoval se a ve 14.45 byl pryč. Vracel se nad ránem. Ptala jsem se ho, jestli ho to ještě baví, pařit tak dlouho v kuse. Odvětil mi, že prej já se začnu moc rychle nudit. Je pravda, že mě nebaví sedět 4h u kafíčka jak je tu ve zvyku, nebo jít pařit ve 3 odpoledne a vydržet až do 6 ráno. Španělé si užívaj takovej klídek, pohodu a třeba celej víkend vůbec nic nedělaj. Ale myslim, že se taky častěji nuděj, protože jinak by se mě Dani a Virgi tak často neptali, jestli se nenudim. Já mam ale pořád co dělat. A když bych už hodně nevěděla co dělat, můžu se učit vařit rýži. To je můj dlouhodobej task.

Běžné radosti a starosti

Včera v Cunce vypukly 4denní oslavy San Mateo. Je to hroznej blázinec. Všichni to dost prožívaj, nikdo nepracuje, nikdo nechodí na přednášky. Kdo má rozum, odjede z města. Mladí lidé se shlukujou do skupin (tzv. peňa). V jedný je třeba 200 lidí. Jsou stejně oblečený a celé 4 dny spolu jí, pijou, paří. Každá peňa má svoje vyhrazené místo. Spolubydla je součástí jedné takové grupy a jak avizoval, už 3 dny jsem ho neviděla.

To nejlepší jsem si patrně včera nechala uniknout. Začlo to ve 3 odpoledne průvodem, živou hudbou, pokračovalo to projevem všech místních celebrit, tancovalo se paso doble. Pak se vypustili 4 telátka, jakože nebezpeční bejci, kteří museli bejt držení v provazech a lidi je provokovali a utíkali před nima. Tohohle všeho jsem se nezúčastnila, protože jsem chtěla mít klid a radši jít běhat. Navíc se to bude teď další 3 dny opakovat. Když jsme přišli v půl 10 do centra dění, vypadalo to dost dekadentně. Skončilo to ve 2 ráno při koncertu španělského popu silným lijákem. Po x letech jsem pila krabicové víno a nebyl to Don Simon. 

Městečko

Vypadá to, že se budu muset definitivně rozloučit se svým mobilem. Rozsypala se mi v něm simka na tu mini část a zbytek. Když jsem se to snažila nožem vyndat, nejspíš jsem to zničila a už to prej nebude nikdy simky načítat. Zatím mě to stálo 2e za analýzu problému od Vietnamce a 8e, který jsem měla na simce. Vůbec nevim, jak se mobil kupuje, jakej chci a jestli ho vůbec chci. Dost ho ale potřebuju a tak mě ta celá záležitost trochu otravuje.

Včera mě taky trochu otrávilo, když se mě pán v zelenině snažil ojebat. Místo na 10e mi vrátil na 5. To, že neumim španělsky přece neznamená, že neumim počítat. Jsem si jistá, že se nespletl, jen to zkoušel, šibal. Chtěla jsem udělat nějaké teatrální gesto a prohlásit, že už tam nikdy nepřijdu, ale jeho šíře a cena produktů a jsou bezkonkurenční, takže jsem se jen ušklíbla. 

Doma mi Virgi řekla, že turistům se standardně účtují jiné ceny, ať teda ven radši chodím jen s ní :)

Něco z domácnosti - náš odkapáveč je prakticky součástí skříňky

Ve škole je to mazec. Moje znalost španělštiny mi stačí na běžné konverzace. Angličtinu mimo univerzitu nepotřebuju. Jenže profesorům na přednáškách prostě nerozumim a připadám si trochu jako hlupák. 

Na jednom workshopu se učíme dělat web v html. Počítačová laboratoř je plná Appl kompů (naše fakulta je supermoderní), takže jsem to neuměla ani zapnout. Další krok - nainstalovat program - mi trvalo naštěstí jen 10 min, protože už nějaké zkušenosti s iOS, i když minimální, přecejen mám. Byla to pro mě celkem stresující zkušenost - holka z Východu, neumí s počítačem, s internetem, nerozumí...Haha. Měla jsem naštěstí představu o čem mluví, protože základy jsem znala, ale jak to bude vypadat další přednášku? No takže teď po večerech (když nepiju krabicové víno) drtim tagy a španělštinu. 

A ostatní předměty jsou větší mazec, protože mi není tak jasné, co bych se vlastně měla učit. Profesoři mi pořád opakují "tranquila, tranquila" (klídek klídek), nic není problém. Někde mám dost úlevy, někde ne. Někdo mi třeba po "tranquila tranquila" řekne, že stačí když kromě zkoušky v šj, vytvořím 8 A4 novin v šj i fotkama (krom toho, že neumim španělsky neumim ani fotit, ani s Photoshopem) a přečíst povinně knihu, která je sice dost duro a náročná, ale zase není moc dlouhá. Takže chodím na přednášky, dělám selekce předmětů a pořád se nemůžu rozhodnout, které vybrat.  

Btw viděla jsem na videu kluky v akci, jak dělají tortillu de patatas a brokolicový krém a myslím, že bych to mohla zvládnout.

Španělské zvyklosti

Zatím se mi podařilo vypozorovat, že v barech se ze stolu uklízí tak, že se všechen bordel smete na zem. Podlahy jsou tedy pokryté vším možným. Dřív to prej korunovala ještě 2 cm vrstva vajglů, ale teď už se vevnitř nesmí kouřit.

Měla jsem obavy, že se bude v podobném duchu uklízet i náš byt, ale naštěstí ne. Moji spolubydlící jsou čistotní. Nádobí po sobě hned myjou a nikde se nic neválí. Myslím, že lepší spolubydlící neexistujou. Jsou moc milí, hodní a je s nima sranda. Je to holčina 28 (studuje 8. rokem architekturu) a kluk 24 (studuje 6.tým rokem bakaláře telekomukací). Je mi s nima fakt skvěle. Plácli jsme si, že 26.10. všichni poběžíme půlmaraton. No existujou snad báječnější spolubydlící? Virginie mě o víkendu naučí vařit bramborovej koláč. Nemá teď vůbec peníze, takže chodí po brigádách, jí bramborový koláče a šetří na půlmaraton a na nájem lodičky, kterou si příští měsíc pujčíme (až dostane výplatu).

Protože neumím španělsky a neumím vařit, půjčila jsem si v knihovně kuchařku a čekám, že se naučím obojí zároveň. A včera jsem místo rejže zase uvařila rejžovou kaši.

Musím vzdát hold spolubydlícím, že mají trpělivost s mnou španělštinou (anglicky zatím nepadlo ani slovo (famfára)) a ještě je to baví. Já takovou trpělivost nemám. Když z mojí nové kámošky z Polska po půl hodině vypadne nějaká úplně zbytečná věta, mám už většinou tep 220. Když ale mluví anglicky tak jí mam ráda. 

Na mně je prý na první pohled poznat, že jsem cizinka. Sestavila jsem takový prototyp typické španělky. Ne, že by všechny vypadaly stejně, ale spousta se jich snaží zapasovat do téhle podoby (pokusila jsem se jí nakreslit):

Už je ze mě i umělec

Co mám na mysli? Hodně dlouhé vyžehlené vlasy, pěšinka uprostřed; volný top bláznivé barvy bez rukávů, kraťounké džínové kraťásky s čouhajícími nitěmi (bez ohledu na postavu) a páskové boty. Vypadá tak každá druhá chica ve věku mezi 20-30 lety. Virginie ne.

Ve škole jsem byla včera i dnes no a není to žádná sláva. Nerozumím požadavkům. Ale máme pěknou budovu :) A lidi obecně jsou fakt bezvadní. Cítím se tu moc dobře. (Hlavně starší) lidé se se mnou dávají do řeči na ulici či v obchodě (třeba proto, aby mě se smíchem varovali, že ten čístící prostředek z daleka není tak super jak se tvrdí v reklamě).

V pátek není škola. Chystáme se proto zítra na výlet do hor. Odchod je už v 9, což ve mě budí jisté pochyby, vzhledem k tomu, že Daniel - ten spolubydla, zpravidla vstává ve 12. Zvykám si na jiný denní režim. Pracuje se tak od 10-14, pak je 3 hodinová siesta a pak od 17-21. Ve 22 se večeří a ve 24 se začíná pařit. Nejsem si jistá, ale počítám, že tu není menza. Všichni totiž během těch tří hodin přijdou domů, vařej a spěj. Já během prvního týdne ještě odpoledne díkybohu nespala. Trochu jsem se ale adaptovala. Nechodím spát před půlnocí, později vstávám a k večeři piju víno.

Erasmus v Cuence

Čtvrtý den v mém novém dočasném domově ve Španělsku a zatím jde všechno nad moje očekávání. Jsem nadšená. 

Cuenca je nádherná! Historické centrum je mnohem hezčí než jak ukazuje Google (narozdíl od Magdeburgu – tam se ukázalo, že ta jediná pamětihodnost, kterou vyhledávač našel, vlastně není ve městě ale 15 km vedle...).

Škoda že neumím fotit. V reálu je to mnohem větší pecka.

Mám za sebou první noc v novém bytě. Doposud jsem spala u Španělek. Budu troufale zobecňovat ze vzorku těch, které jsem zatím potkala, ale všichni se zdají být úžasně milí a pohostinní. Jestli jsou španělé tak říční, jak říkala babička, zatím nevím, nicméně otevření a přátelští určitě jsou. Pán co nám z metra pomáhal s kufry, se pokoušel ten Ewin rozbitý asi 20 min opravovat a nakonec ho zaaretoval tkaničkou z vlastních kalhot (přičemž mu z kapsy vypadl kondom takže možná nebyla babi daleko od pravdy).

Rosana z Couchsurfingu mně a Ewě z Polska pomohla najít bydlení a představila nám místní zvyklosti. Tak třeba v hospodě dostanete ke sklenici vína (za příznivou cenu) ještě jídlo. Nikoho tady nerozhodí, že sklenice je fakt hodně špinavá (Techtle hadr) a na účet se čeká hodinu (Techtle hadr II). Prostě klídek a pohoda.

Španělé mají evidentně hodně rádi škvarky. Jedí je v různých podobách. Třeba je prodávaj jako křupky (když si tu dáte víno/pivo/limo, je to jedna z variant že je dostanete jako tapas – jinak ale podávaj I lepší věci). Když jsem u stravovacích návyků tak mě napadá, že Rosana pila kafe tak, že si ve studeném mlíce rozmíchala Nescafé a oalááá frapé laté je na světě! Jo a když už se snídá, tak se snídá topinka s oliváčem. A když se snídá fakt hodně, tak se na topinku přidá ještě nastrouhané rajče a posolí se. Hmmm, que bueno!

U nás je Don Simon vyhlášen svým lowcost krabičákem, který je schopna pozřít jen populace do 15 ti let či homeless věku libovolného. Tady fušuje I do džušů a mlíka a patří nejspíš k vyhledávanému výrobci.

Přede mnou je (kromě začátku školního roku) dilema. Mám si koupit obrovskou kýtu jamónu nebo ne? Chutnalo by mi to ještě, kdybych se tím živila denně až do ledna?

Postupim

Do Postupimi se jelo nadstandardně autem a cestovalo se téměř výhradně v  české dívčím kolektivu. Jedinou výjimku tvořil Slovák Slavo. Přestože se o velké kulturní rozmanitosti mluvit nedá, jazyková bariéra funguje i v případě češtiny a slovenštiny. Alespoň už vím, jaký je rozdíl mezi po píči a v píči.

Počasí by naše média charakterizovala jako "tropická vedra" a v tomto případě by nebyla daleko od pravdy. Bylo takový teplo, že se mi rozlepily další indické boty.

Chinesisches Haus

Vlezem do té vany hned a nebo za chvíli?

Cecilienhof

 

Další vzácná návštěva po Stalinovi, Trumanovi a Churchillovi

Večer jsme přejeli k jezeru, kde jsme přespali. Všechno by bylo perfektní, kdyby nechcalo. Řekla bych, že za můj pobyt v Německu pršelo v noci 2krát a obě noci jsem spala pod širákem. Ale tak naštěstí nejsme z cukru a hladinka alkoholu v krvi nám pomohla usnout.

Velikonoce ve Švédsku a Dánsku alias Breadtrip

Erasmus je natolik časově náročný, že nemám prakticky na nic čas. Rychle jsem si zvykla na víc volného času a nestíhám teď ani včas zaplatit nájem nebo napsat email. O blogu ani nemluvě, proto se dnes vracím hodně dozadu, do času Velikonoc.

Dlouho jsem váhala, jestli jet na Velikonoce domů, ale naskytla se příležitost jet na pár dní do Skandinávie, což mi přišlo jako lákavější nabídka. Plán byl předem jasný – velice lowcost výlet na 3 noci za cca 80 eur. Nakonec z toho byly 4 noci za 220 eur.

Zábava byla ještě než jsme vyjeli. Domluvilo se nás 5, tak abychom naplnili auto, které jsme si chtěli půjčit z půjčovny. Na poslední chvíli ale nebylo z čeho vybírat a na nás zbylo auto z kategorie extra small, podle popisu vhodné pro 2 dospělé, 2 děti a žádnou bagáž. Bylo nás 5 s extra velkou bagáží, ale naše kluky “organizátory” to neodradilo a auto půjčili. Odradilo je až to, když jsme je informovali, že v případě nehody jdeme všichni do vězení za přepravu většího než povoleného množství osob. Asi 8h před odjezdem přišlo na lámání chleba – kdo z nás nepojede? Já jsem měla jasno – buď nepojedu já a nebo Klaus. Představa, že by měl jet Klaus (dítě na hlídání) na místo mé nerozlučné kamarádky Joly a nebo jednoho ze spolehlivých a (až na výjimky) organizačně schopných kluků, mě děsila. Všichni ostatní, ale mají Klause rádi a nechtěli ho zklamat, nadešlo tedy asi 4hodinové diplomatické vyjednávání. Prodiskutovali jsme snad uplně všechno (pojedeme jinam, jinak, jindy, za jiných podmínek...). Auto už ale bylo vypůjčené a trajekt zaplacený. Nebylo cesty zpět. Náklady neuvěřitelně stoupaly a nikomu už se nikam nechtělo. Klaus se ve 3 ráno sám nabídl, že nepojede, čímž mi udělal velikou radost a mé sympatie k němu vzrostly.

Další den ráno jsme vyrazili za dobrodružstvím. Malinkatý kufr byl naplněn z velké části pouze vodkou a chlebem (abychom šetřili prostor a peníze). Naše velikonoční menu bylo jasné – chleba s chlebem a a navrh trochu chleba. 5 dní této kombinace daly vzniknout silnému poutu, které jsme nazvali jako “Breadship”. Když byl někdo bread up with all the bread nezbývalo než bread it and bread calm.
Cestou v autě jsme museli poslouchat hudbu podle řidičova gusta, tedy dubstep. Bylo to peklo pro moje uši. Po několika hodiných terorizování dubstepem jsem tomu přišla na chuť díky duchaplným  textům (např. No one's gonna fuck with me and my monster – má to myšlenku).

První večer po příjezdu do Malmö jsme z čirého zoufalství z nedostatku financí vytáhli kytaru a šli žebrat na náměstí. Nikdo nám nic nedal, ale seznámili jsme se se dvěma supertrampy, takže to nakonec asi I stálo za ten trapas.

Noc jsme strávili u “Cafeiny” původem z Portugalska. Cafeina vlastnila kavárnu, takže skvělá káva byla included. Tento couchsurfing nám zajistil Bali (maďar), který Cafeinu kdysi hostil v Maďarsku kvůli Capoieře. Když nám hostování domluval, nakukal jí, že s Capoierou koketujeme a že já už jsem dokonce začala. Haha, fakt určitě nepoznala, že jsem to ještě nikdy nedělala. Druhý den nás čekala zkouška ohněm – trénink v městském parku. Byla to dost exhibice, protože park byl plný a všichni přihlíželi, jak my předstíráme, že capoieru strašně žerem.

Snažíme se přesvědčit profíky z Brazílie, že máme společné hobby.

Večer jsme s Jolou zůstali u hostitelky samy a dostaly velice zodpovědný úkol – pohlídat 5ti letého syna Emanuela. (při prvním setkání jsme si mysleli, že je Emanuel holčička a zeptali se Cafeiny “how old is she”, musela mít radost tehdá i nyní). Chlapeček si hrál s tabletem a skoro jsme o něm nevěděly. Ne, doopravdy jsme o něm nevěděly. Zapomněly jsme na něj hned jak jsme se začaly bavit o životně důežitých tématech typu chléb a vodka. Po hodině přišla hostitelka se slovy “Where is the boy?” Já v duchu: “Koho sakra myslí?” Jola nahlas: ”You didn't meet him?” (myslela si, že boy = Rado, náš kolega). Koho by v tu chvíli napadlo, že se shání po synovi! Se slovy “Haha” (ne, nedělaly jsme si srandu) ho šla hledat. Nám svitlo, co se vlastně děje a zachvátila nás panika. Částečně nás uklidnilo, když se přišla obratem zeptat, kdy Emanuel usnul. Kdo to má sakra vědět? Nicméně, jakmile odešla do koupelny, běžěla jsem nenápadně zkontrolovat, zda se Emanuel opravdu nachází v posteli a že nebloudí po ulicích Malmö.

Cafeina a její málem ztracená "holčička"

Kodaň

Kodaň

Třetí den jsme se přesunuli do Kodaně a den strávili jako správní turisti. Večer jsme přejeli do Roskilde, kde jsme měli domluvený couchsurfing u holčiny z Litvy, která byla na Erasmu v Brně a do Dánska se přivdala. Byla to šéfkuchařka! Nic lepšího nás nemohlo potkat. Po třech dnech o chlebu jsme se těšili luxusnímu vyvařování a servisu, jako v pohádce! Jedli jsme si tříchodová jídla, ochutnali typickou dánskou kuchyni. K snídani byly kromě tří druhů domácího, našeho oblíbeného, chleba i vajíčka, slanina, palačinky, cereálie aj. První večer jsme dostali asi 6 různých koktejlů. Mohla bych o tom básnit ještě dlouho. Jednoduše jsme byli nadšení a měli velkou radost.

Takhle to v Dánsku vypadá uplně všude

Oblíbená aktivita - fotit toho, kdo fotí...

Malmö samo o sobě nijak úžasné nebylo, ale naše zkušenost s Capoierou byla velkolepá a nezapomenutelná. Cafeina byla zlatá. Opravdu velice vstřícná a otevřená osoba. Vážím si toho, že nás nechala samotné ve svém bytě a svěřila nám syna (i když v tomhle jsme trochu selhaly). Její byt byl jako oáza klidu a pohody, měl skvělou atmosféfu. Byl trochu neorganizovaný a měl své kouzlo. V Roskilde byl mladý manželský pár taky strašně zlatý. Oba dva chytří lidé, plní zajímavých historek, velice velice pohostinní. Bydleli v krásně zařázeném domečku a starali se o nás jako o vlastní. I svačinu na cestu jsme dostali. Dánsko je krásné podle mě snad uplně všude. Z dosavadních zkušeností si myslím, že kamkoliv člověk přijede, tam se mu bude moc moc líbit.

Velikonoce to byly pro nás všechny netradiční. Výlet stál nakonec značně víc peněz, než jsme čekali, ale už jenom za tu srandu a zkušenosti s našimi hostitely to rozhodně stálo. Plus jako bonus jsme projeli kus krajiny a viděli spoustu krásných míst.

Výlet Hannover + Hamburg

O víkendu 11.-13.4. jsme se vydali na výlet. Protože jsme chtěli za málo peněz hodně muziky, rozhodli jsme se, že za jeden víkend obrazíme hned dvě význymná města.

V pátek večer jsme ještě pomáhali našemu kolegovi z Taiwanu balit. Nikdo si nepamatuje jeho jméno, a proto se uchýlil k typicky německému přízvisku Klaus. Klaus jel nejspíš na víkend prvně, protože netušil, jestli si má vzít spacák, něco k jídlu nebo kartáček na zuby. Když se dozvěděl, že je sraz ráno v 7:30, oznámil nám, že bude potřebovat morning call. Nerozumím, jak Klaus funguje, když třeba zrovna musí do školy. Normálně prý buzení nepotřebuje, ale chodí vždycky pozdě. No tak tentokrát to nebylo výjimkou. Naštěstí neměl takové zpoždění, aby nám kvůli němu ujel vlak.

V sobotu ráno jsme tedy vyrazili na Schones-Wochenede Ticket do Hannoveru a ještě večer jsme se na stejný lístek přesunuli do Hamburgu. V Hannoveru jsme měli sraz z dalšími pěti Erasmáky z Maďarska, kteří jeli už den před námi. Kluci jeli taky na low cost výlet, takže byli rozhodnutí nespat a celou noc pařit. Nakonec vyměkli a přece jen spali. Ale ne v posteli, ale v autě, protože pronájem auta je levnější než jakékoliv ubytování. No a aby nemuseli platit za benzín či parkování, tak s ním ani nevyjeli z garáže.

Maďarský hotel

Hannover mě moc mile překvapil. Je to krásné město. Neměla jsem žádná velká očekávání a o to víc mě nadchl. Víc než Berlín. Víc než Hamburg.

 Maďar - Polka - Češka - Maďar

Radnice jak z pohádky

Na radnici

Kostelík v Hannoveru (fotil Rado)

Německá policie (fotil Rado)

Večer jsme se přesunuli do Hamburgu a vyhledali našeho hostitele. Byl jím Hugo, 32 let, původem z Portugalska. Okolo 10 večer jsme se přesunuli k jeho kamarádce na pártybyt, kde byl vítán uplně každý. Hugo si moc moc přál, abychom s ním šli do klubu, kde hrál ten nejlepší DJ z Berlína. Toho návrhu jsem se upřímně lekla, ale moje zděšení pokračovalo, když jsem zjistila, že bych měla dát ještě 10e za vstup. Korunoval to tím, že akce jede až do 2 odpoledne, takže se můžeme mezitím jít vyspat a zase se vrátit. Nikdy mě nic víc nelákalo...

Druhý den nás hostitel protáhl po místech, které on sám považoval za zajímavá. Motali jsme se po perifériích a na závěr nás vzal do 4patrového sexshopu. K večeru jsme už prosili, aby nám ukázal město a tak jsme se dočkali i nějakých turisticky atraktivnějších míst. Na druhou stranu viděli jsme Hamburg tak, jak většina turistů ne.

Hamburg (Rado)

V 7 večer jsme se vesele vydali na nádraží zjistit, v kolik je pro nás přichystán vlak do Magdeburgu. Zpáteční jízdenku už jsme měli koupenou. K našemu  překvapení jsme se dozvěděli, že jsme si téměř vše nechali ujet a domů se dostaneme místo ve 11 večer, ve 3 ráno a ještě s příplatek za blbost.

Nezbylo nic jiného, než si koupit zásoby alkoholu a opít se. Po 2 či 3 hodinách alkohol došel. Rozhodli jsme se tedy změnit trasu a jet do Berlína, kde byl ještě otevřen obchod s alkoholem. Díky tomu jsme se podívali na pověstnou stanici Zoo. Večer probíhal téměř neuvěřitelně. Strávili jsme 3h v Brandenburgu čekáním na vlak. V takové prdeli nebylo vůbec co dělat a my si náš vlak nechali stejně ujet, protože jsme si nestihli vše prohlédnout. Ne kecám. Ve skutečnosti nám to ujelo proto, protože jsme místo jízdenek kupovali hotdogy.

Protože po půlnoci přestal náš lístek platit, tradááá, platili jsme každý 18 extra euro za lístek domů (lowcost výlet se trochu prodražil). Další 2h jsme strávili spaním ve výtahu. Zní to všechno možná všelijak, ale dlouho jsem se tak hodně nenasmála. Celou noc jsme se náramně dobře bavili.

Nebyl čas udělat dost fotek a tak jsme radši počkali na další spoj

Do Magdeburgu jsme dorazili v 7 ráno. Po 3h spánku jsme začala připravovat svoji prezentaci, kterou jsme měla odpoledne. Možná je lepší nenechávat věci na poslední chvíli. Poučím se? Těžko.


Skvělá atmosféra, nálada + jako bonus krásná místa = jeden z nezapomenutelných víkendů!

Rekapitulace prvního týdne

Minulé pondělí ráno jsem se poprvé vydala na Uni a za mými novými spolužáky. Nástup do školy nebyl ideální. Měli jsme se sejít v pondělí ráno před jakousi international office a jít společně na intenzivní kurz němčiny. Chtěla jsem si dát sakra bacha, abych byla punktlich a měla dost času místo srazu najít. Nevyšlo to. Z 6 dotazovaných nikdo nevěděl, kde ta international office je. Hodně podobně začalo i moje působení na Karlově univerzitě.

Svoje spolužáky jsem potkala spíše náhodou. Ukázalo se, že většina z nich přijela týden předem, všichni už se znají a zažili spolu spoustu skvělých akcí. Ale není to taková tragédie, protože všichni jsou velice milí, přátelští a máme spoustu příležitostí se seznámit. Funguje tu studentská organizace IKUS, které pro zahraniční studenty organizuje spoustu fajn akcí. Každý týden se do jejich prostor chodí chlastat, což já jedině uvítám, protože mi pivo v hospodě za 3 euráče nechutná.

Co se týče mého ubytování, začínám chápat, proč jsem tady a ne v kampusu. Kuchyň sdílíme jen ve třech, což je pohodička. Máme hezčí a větší pokoje a vcelku rodinnou atmosféru. Jedinou nevýhodu to má tu, že po párty v Ikuse musím najít spoj MHD (což je teda oříšek), zatímco ostatní vylezou do jiného patra a jsou v posteli.

Minulý týden byl trošku hektisch. Musela jsem si zařídit studentskou kartu, přihlásit se na Burgerburo (napsala bych to česky, kdybych věděla, co to znamená), zřídit si účet (protože od toho účtu, kde mám stipendium jsem stratila PIN a potřebuju si ty peníze někam převést). Pán v bance mi ho sice na tak krátkou dobu založit nechtěl, ale nakonec se nad mou lámanou němčinou a historce o pinech slitoval.

Ještě o víkendu jsem si myslela, že snad z nudy napíšu nějakou akademickou práci. Nakonec jsem místo toho radši zkoukla téměř všechny díly 4. hvězdy a od té doby už nebyl čas přemýšlet nad hovadinama.

Už se mi rýsuje rozvrh. Je v něm 6 hodin výuky jazyka po hodině a půl, další asi 4 předměty (aby měl Potůček klid) a 3 tělocviky. Tolik jsem snad za celé své působení na VŠ do školy nechodila.

Máme s Nat novou spolubydlící, slečnu z Maroka. Mluví nepřetržitě, ale ne s námi. Je neustále s někym na telefonu. Třeba se někdy taky dočkáme. (update: už jsme se dočkali, ale umí jen francouzky (my ne) a německy s šíleným přízvukem, takže jí nerozumíme). Ale jinak je opravdu velice milá.

Ještě jedna věc. Nemáma rychlovarku. Připadalo mi to děsně dobrodružné, navíc až se vrátím domů k rychlovarce, budu žasnout. Včera jsem se opařila tak, že jsem po zbytek dne nemohla držet nic v ruce. Už se mi taky stalo, že jsem vodu vařila až do úplného vypaření a hrnek kafe jsem si tak dělala natřikrát.

Poslední březnový den jsem oslavila svoje narozeniny svátečním obědem. Poprvé od svého příjezdu jsem si uvařila něco jiného než těstoviny a poprvé jsem si koupila maso.

Cuketa byla připálená jen trochu, stejně tak rýže byla nedovařená jen částečně. Požární hlásič nehoukal, takže celou akci považuji za velmi úspěšnou.

Večer jsme to trochu oslavily s holkama u mě na pokoji. Chtěla jsem je překvapit tím, že upeču perník. Po rozpravě s mojí sestřenkou cukrářkou na téma, zda je možné péct v hrnci, jsem od nápadu raději opustila. Nechtěla jsem holkám připravit nemilé překvápko. Ještě by to chudinky ze slušnosti jedly a myslely by, že je to v Čechách normální. Radši jsem jim umíchala drink, který jsem nazvala jako drink přátelství. Recept je tajemství. Můžu prozradit jen to, že obsahoval nejlevnější dostupné víno a holkám chutnal. Víno "Moje" ani "Tvoje" to ale nebylo (to by nejspíš žádné přátelství nevzniklo).