Minulé pondělí ráno jsem se poprvé vydala na Uni a za mými novými spolužáky. Nástup do školy nebyl ideální. Měli jsme se sejít v pondělí ráno před jakousi international office a jít společně na intenzivní kurz němčiny. Chtěla jsem si dát sakra bacha, abych byla punktlich a měla dost času místo srazu najít. Nevyšlo to. Z 6 dotazovaných nikdo nevěděl, kde ta international office je. Hodně podobně začalo i moje působení na Karlově univerzitě.
Svoje spolužáky jsem potkala spíše náhodou. Ukázalo se, že většina z nich přijela týden předem, všichni už se znají a zažili spolu spoustu skvělých akcí. Ale není to taková tragédie, protože všichni jsou velice milí, přátelští a máme spoustu příležitostí se seznámit. Funguje tu studentská organizace IKUS, které pro zahraniční studenty organizuje spoustu fajn akcí. Každý týden se do jejich prostor chodí chlastat, což já jedině uvítám, protože mi pivo v hospodě za 3 euráče nechutná.
Co se týče mého ubytování, začínám chápat, proč jsem tady a ne v kampusu. Kuchyň sdílíme jen ve třech, což je pohodička. Máme hezčí a větší pokoje a vcelku rodinnou atmosféru. Jedinou nevýhodu to má tu, že po párty v Ikuse musím najít spoj MHD (což je teda oříšek), zatímco ostatní vylezou do jiného patra a jsou v posteli.
Minulý týden byl trošku hektisch. Musela jsem si zařídit studentskou kartu, přihlásit se na Burgerburo (napsala bych to česky, kdybych věděla, co to znamená), zřídit si účet (protože od toho účtu, kde mám stipendium jsem stratila PIN a potřebuju si ty peníze někam převést). Pán v bance mi ho sice na tak krátkou dobu založit nechtěl, ale nakonec se nad mou lámanou němčinou a historce o pinech slitoval.
Ještě o víkendu jsem si myslela, že snad z nudy napíšu nějakou akademickou práci. Nakonec jsem místo toho radši zkoukla téměř všechny díly 4. hvězdy a od té doby už nebyl čas přemýšlet nad hovadinama.
Už se mi rýsuje rozvrh. Je v něm 6 hodin výuky jazyka po hodině a půl, další asi 4 předměty (aby měl Potůček klid) a 3 tělocviky. Tolik jsem snad za celé své působení na VŠ do školy nechodila.
Máme s Nat novou spolubydlící, slečnu z Maroka. Mluví nepřetržitě, ale ne s námi. Je neustále s někym na telefonu. Třeba se někdy taky dočkáme. (update: už jsme se dočkali, ale umí jen francouzky (my ne) a německy s šíleným přízvukem, takže jí nerozumíme). Ale jinak je opravdu velice milá.
Ještě jedna věc. Nemáma rychlovarku. Připadalo mi to děsně dobrodružné, navíc až se vrátím domů k rychlovarce, budu žasnout. Včera jsem se opařila tak, že jsem po zbytek dne nemohla držet nic v ruce. Už se mi taky stalo, že jsem vodu vařila až do úplného vypaření a hrnek kafe jsem si tak dělala natřikrát.
Poslední březnový den jsem oslavila svoje narozeniny svátečním obědem. Poprvé od svého příjezdu jsem si uvařila něco jiného než těstoviny a poprvé jsem si koupila maso.
Večer jsme to trochu oslavily s holkama u mě na pokoji. Chtěla jsem je překvapit tím, že upeču perník. Po rozpravě s mojí sestřenkou cukrářkou na téma, zda je možné péct v hrnci, jsem od nápadu raději opustila. Nechtěla jsem holkám připravit nemilé překvápko. Ještě by to chudinky ze slušnosti jedly a myslely by, že je to v Čechách normální. Radši jsem jim umíchala drink, který jsem nazvala jako drink přátelství. Recept je tajemství. Můžu prozradit jen to, že obsahoval nejlevnější dostupné víno a holkám chutnal. Víno "Moje" ani "Tvoje" to ale nebylo (to by nejspíš žádné přátelství nevzniklo).
Svoje spolužáky jsem potkala spíše náhodou. Ukázalo se, že většina z nich přijela týden předem, všichni už se znají a zažili spolu spoustu skvělých akcí. Ale není to taková tragédie, protože všichni jsou velice milí, přátelští a máme spoustu příležitostí se seznámit. Funguje tu studentská organizace IKUS, které pro zahraniční studenty organizuje spoustu fajn akcí. Každý týden se do jejich prostor chodí chlastat, což já jedině uvítám, protože mi pivo v hospodě za 3 euráče nechutná.
Co se týče mého ubytování, začínám chápat, proč jsem tady a ne v kampusu. Kuchyň sdílíme jen ve třech, což je pohodička. Máme hezčí a větší pokoje a vcelku rodinnou atmosféru. Jedinou nevýhodu to má tu, že po párty v Ikuse musím najít spoj MHD (což je teda oříšek), zatímco ostatní vylezou do jiného patra a jsou v posteli.
Minulý týden byl trošku hektisch. Musela jsem si zařídit studentskou kartu, přihlásit se na Burgerburo (napsala bych to česky, kdybych věděla, co to znamená), zřídit si účet (protože od toho účtu, kde mám stipendium jsem stratila PIN a potřebuju si ty peníze někam převést). Pán v bance mi ho sice na tak krátkou dobu založit nechtěl, ale nakonec se nad mou lámanou němčinou a historce o pinech slitoval.
Ještě o víkendu jsem si myslela, že snad z nudy napíšu nějakou akademickou práci. Nakonec jsem místo toho radši zkoukla téměř všechny díly 4. hvězdy a od té doby už nebyl čas přemýšlet nad hovadinama.
Už se mi rýsuje rozvrh. Je v něm 6 hodin výuky jazyka po hodině a půl, další asi 4 předměty (aby měl Potůček klid) a 3 tělocviky. Tolik jsem snad za celé své působení na VŠ do školy nechodila.
Máme s Nat novou spolubydlící, slečnu z Maroka. Mluví nepřetržitě, ale ne s námi. Je neustále s někym na telefonu. Třeba se někdy taky dočkáme. (update: už jsme se dočkali, ale umí jen francouzky (my ne) a německy s šíleným přízvukem, takže jí nerozumíme). Ale jinak je opravdu velice milá.
Ještě jedna věc. Nemáma rychlovarku. Připadalo mi to děsně dobrodružné, navíc až se vrátím domů k rychlovarce, budu žasnout. Včera jsem se opařila tak, že jsem po zbytek dne nemohla držet nic v ruce. Už se mi taky stalo, že jsem vodu vařila až do úplného vypaření a hrnek kafe jsem si tak dělala natřikrát.
Poslední březnový den jsem oslavila svoje narozeniny svátečním obědem. Poprvé od svého příjezdu jsem si uvařila něco jiného než těstoviny a poprvé jsem si koupila maso.
 |
| Cuketa byla připálená jen trochu, stejně tak rýže byla nedovařená jen částečně. Požární hlásič nehoukal, takže celou akci považuji za velmi úspěšnou. |
Večer jsme to trochu oslavily s holkama u mě na pokoji. Chtěla jsem je překvapit tím, že upeču perník. Po rozpravě s mojí sestřenkou cukrářkou na téma, zda je možné péct v hrnci, jsem od nápadu raději opustila. Nechtěla jsem holkám připravit nemilé překvápko. Ještě by to chudinky ze slušnosti jedly a myslely by, že je to v Čechách normální. Radši jsem jim umíchala drink, který jsem nazvala jako drink přátelství. Recept je tajemství. Můžu prozradit jen to, že obsahoval nejlevnější dostupné víno a holkám chutnal. Víno "Moje" ani "Tvoje" to ale nebylo (to by nejspíš žádné přátelství nevzniklo).
Žádné komentáře:
Okomentovat