Piedra del Yunque – můj první horský závod

Co jste dělali v neděli 23.11. dopoledne? Já jsem běžela svůj první horský závod, osobně bych se nebála nazvat ho ultra :) 19km s desnivelem s převýšením 740m. Žádná speciální příprava opravdu neprobíhala, protože jsem se o závodu dozvěděla týden předem. Moji účast jsem (nejen já) vnímala jako čisou „locuru“ (čísté šílenství). K přihlášení mě přesvědčily dvě události – moc jsem se těšila že poběžím masovou desítku v Madridu, ale nestihla jsem se přihlásit před vyčerpáním čísel, protože jsem neuměla s internetem (nešlo mi zadat české číslo občanky). Tejden na to jsem si nechala ujít jednodušší běh v horách, protože mi připadal moc těžký. Následně jsem na sebe měla zlost, že takže když jsem se dozvěděla o tomto, neváhala jsem zaplatit 20 euráčů a vypotit ze sebe duši.

Moje příprava spočívala v tom, že jsem si dala k večeři i k snídani dala těstoviny, jenže byly tak dobrý, že jsem se dost, troufám si říct, přežrala. Čokoládu, kterou jsem si chtěla dát před závodem či za odměnu po závodě, jsem snědla hned po večeři den předem. Jediné pozitivum bylo, že jsem se tentokrát sekla ve výběru vína a protože mi moc nechutnalo, nevypila jsem ho moc.

Kandidáti na vítěze

Btw. Mojí specialitou jsou na místní poměry velké snídaně (oni snídaj sušenky s kakaem). Já si normálně uvařim čaj (ne v mikrovlnce) a dám si pěkně obloženej chleba nebo několik anebo si uvařim ovesnou kaši, někdy si dám kaši a ještě chleba. Krom toho jsem se ale naučila večeřet po španělsku. Už mi VŮBEC  není blbý večeřet v 11 a klidně si v tu dobu dám plátek masa a zapiju ho vínem. 

Světlo na konci tunelu znamená finish na dohled

Na závod jsem jela s člověkem s kanceláře pro zahraniční styky, jeho kamarádem a svojí spolužačkou ze Slovinska. Myslim, že závod pro ní byl mnohem větší bláznovství, protože vůbec neměla představu do čeho jde (ale aspoň nebyla nervozní).

Na start se nás postavilo cca 200, z toho 20 žen. Umístila jsem se na 8. místě což považuji za jeden ze svých životních úspěchů, haha. Vlastně mi na konci závodu šlo jenom o to, co nejvíc holek předběhnout (což se mi dařilo díky drsnému terénu, ve kterém se některé bály i kráčet).

Nevím jak své emoce zformulovat, tak asi takhle heslovitě: nádherná příroda, výhledy, cestičky, atmosféra, trochu dobrodrůžo, místy se fakt nedalo běžet a na závěr jsme brodili řeku! Juhůůů! Prostě úžasný zážitek. Vidal (ten člověk z kanclu) mě předem o úskalích trati informoval. Naznačoval mi, že jsou tam ne moc schůdná místa a protože jsem mu špatně rozumněla, myslela jsem si, že snad někde budeme slaňovat (což mi přišlo jako ještě lepší varianta, i když jsem si to moc dobře nedokázala představit). To se nakonec nekonalo, i když tam bylo místo, který si představuju jako ferrata. Nicméně tam bylo asi 20 organizárotů s úmyslem nás chytat. Někteří závodníci tuto asi 50m písečnou stráň zdolali po zadku. Právě v tomto úseku jsem předběhla všechny, které jsem v závodu předběhla.

Nevzpomínám si na nic, co by na tom závodě bylo špatně. Na občerstvovačkách jsem si připadala jako v bufetu, prohodila pár slov s obsluhou a dlouho se rozmýšlela, na co mám vlastně chuť. 

To nejlepší na konec

Vidal mi na půlmaraton nechal vyrobit tričko s obrovským nápisem Erasmus a mým jménem. Musela jsem si ho tehdá vzít, abych neurazila, ale od té doby jsem ho neměla na sobě. Tentokrát mi dal tílko a kraťasy atletického klubu Cuenca. S velikostí tílka se bohužel netrefil, ale kraťasy jsou fajn. Nosím je na doma.

Radost v cíli

Po proběhnutí cílem mě organizátor vyvolal jménem (cizinka=atrakce) a já už si moc nevybavuju co se dělo, protože jsem byla jak zdrogovaná endorfinama. Dostali jsme super triko, které je mi pro změnu velké (tak ho nosím na své kuchařské pokusy), a k triku oběd. Po klobáse a pivu moje společenská zábavnost klesa pod nulu, chtělo se mi spát a zase mě začala srát ta španělská tranquilidad (pohodička), kdy nikdo nic nedělá a nikam se nespěchá a jen se tlachá o ničem. Na druhou stranu, když jde o politiku, to nikdo v poklidu není a lítaj emoce. Nemám podrobný znalosti o politický situaci a sociální podpoře, ale přijde mi, že mají dost velký očekávání a požadavky od státu a když něco není podle jejich představ, tak se dělá rychlá revoluce, jde se do ulic, chce se bojovat, zapalovat baráky a zabíjet viníky. Tenhle tejden jsem si něco podobného zažila v praxi – spolubydlící se rozčílil (tak, asi jako kdybych promluvila křivě proti jeho oblíbenýmu atletickýmu klubu – vypadal že chce dělat revoluci, vraždit a rabovat), jenom proto, že jsem mu neodpověděla dost rychle. Ehm, kulturní rozdíly.