V neděli dopoledne jsme vyrazili znovu "gondolou" na vršek do 4200 m.n.m. Vystála jsem lístky ve frontě pro ladies. V pánské frontě bylo asi 30 lidí. Ve frontě přede mnou byly pouze 2 paní, i tak jsem čekala 10 minut.
Poté následovala série dalších front, cesta nahoru by snad byla rychlejší pěšky. Navíc nás to stálo hodně nervů. Indové totiž neumí stát ve frontě - nedokáží se zařadit za sebe a čekat, až na ně přijde řada. Všichni se nacpou dopředu, zacpou východ a nikdo se ani nehne, resp. všichni čekají, až se to zase samo uvolní. Nechápou, že když někdo neustoupí, tak se cesta neuvolní. Přesně stejně to funguje v dopravě, něco se zacpe, nikdo nemůže nikam a začne se troubit.Ve frontě, kde lidi nemají k dispozici houkačku, se mohou začít akorát hádat. V jedné frontě se najednou z ničeho nic pořadí začalo řešit, vlastně hodně hrotit. Velká skupina Indů ignorovala zástup lidí a šla rovnou ke vchodu na lanovku. Načež na ně začala řvát nějaká paní a jak to tak bývá, když se jeden ozve, přidá se víc lidí. Takže je exemplárně odtáhli za kabáty zase zpět a semlela se pěkná vřava. Našli se tací drzouni, kteří se stejně odmítli vrátit. Začali na sebe řvát a hádat se, jako kdyby šlo o život. Nechápu - furt se všude předbíhá a najednou z ničeho nic se to takhle vyhrotí. Lidi doslova seřvali i přihlížejícího policistu. Čekala jsem, kdy předbíhače ukamenují, nebo kdy policajt začne střílet. Fakt to bylo neskutečný, jako všechno tady.
Vzala jsem si sebou jen necelý litr vody, protože mi pan T. poradil, ať si jí koupím až nahoře. Nahoře prodávali jen holinky a zimní bundy. Bylo krásných 20 stupňů. Poslední pulitřík jsem měla při kochání postavený vedle sebe, přičemž přišel Ind, řekl, že mu došla voda a přelil si z mé lahve do své. Nezbylo než zírat :)
Nahoře jsme tedy měli v plánu tůru, což absolutně nevyšlo. Stačilo vzdálit se na 200 m. od gondoly a vojáci nás vypískali. Byli jsme 3km od pákistánských hranic. Dalo se s námi do řeči asi 100 Indů. Jeden z nich mi řekl, že indičtí vojáci znásilňují ženy ve Šrinegaru.
Sluníčko svítilo, ale nenamazala jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že já se spálit nemůžu. Stalo se.
Cestou dolu jsem se na chvíli vzdálila od pana T., protože ten měl asi nejspíš úpal, takže zůstal ve stínu. Narazila jsem na matku a tři její děti ve věku 12-14. Mávali na mě a volali. Bylo to moc milé, tak jsem na ně počkala. Dali jsme se trochu do řeči a já si je vyfotila. Z jedné holčiny pak vylezlo, že chtějí peníze. To mě zase dokonale zaskočilo. Začala jsem vytahovat drobné. Vytáhla jsem 10 rupií a jedna z těch holek mi je vyrvala z rukou a že chtěj ještě. Vytáhla jsem posledních 10 rupií a ty mi vysápl kluk s ještě větší razancí, takže mě podrápal. Chtěla jsem je dát té jejich zubožené matce. Člověk by si myslel, že když jsou jedna rodina, že se podělí. Oni se začali hádat a ty dva co ukořistili, tak běželi napřed, aby jim to nikdo nesebral. Holka na kterou nezbylo mi vynadala a třikrát si významně odplivla.
Cestou z Gulmargu jsme jeli prakticky zase v koloně aut. Velmi jsme se bavili přeplněnými vozidly. Něco neuvěřitelného. Auto plný a v kufru sedí další 4 lidi s nohama ven.
V Gulmargu jsme vystoupili z auta a chtěli najít hausbót. Jakmile jsme vystoupili z auta, bylo u nás 20 řvoucích Indů a chtěli nás ubytovat. V tu chvíli jsem měla všech uplně po krk. Je těžké v této souvislosti nemluvit sprostě.
Najednou jsem si přála potkat nějakého bílého turistu, nebo se zkusit zeptat nějakého nestranného místního, aby nám s ubytkem poradil.Po chvilce mě doběhla Britka, jestli jsem v pořádku, že vypadám unaveně. Asi třikrát mě upozornila, že jsem se spálila. Měla jsem ale hroznou radost, že jí vidím. Doporučila nám svého známého, který měl úžasné bydlení. Najednou se zase vše změnilo z noční můry na ráj. Místo bylo nádherné. Tentokrát už ne tak opuštěné, což mi skvěle vyhovovalo. Místní rodina úžasná. Kolem na loďkách jezdili děti do školy, paní na trh, kamarádi na návštěvy. Byla jsem opravdu nadšená.
K večeři bylo vynikající jídlo - kuře, směs květáku a brambor, a rýže. Nejvíc mi chutnala ta zelenina, takže jsem se pána zeptala, jak se to jmenuje. Myslela jsem, že mi řekne nějaký hindu název, abych věděla jak si to objednat v restauraci. Poučil mě, že se to jmenuje culiflower a potatoes.
V noci jsem se moc nevyspala. Větrák byl, takže vedro nebylo, ale dělal strašný kravál a nemohla jsem spát. Měla jsem ho přímo nad sebou, takže mi prostěradlo a vlasy vlály ve větru. V noci začalo děsně lejt a byla bouřka,čímž vypadl proud a větrák přestal rušit. Nahradil ho ale déšť. Navíc mě děsila myšlenka, že jsem za bouřky na vodě :D
Snídani jsme si objednali na 8. hodinu. Chvíli po 8. pan majitel nasedl do loďky a jel koupit vajíčka. V 9 byla snídaně na stole. Chudáci nám vyrobili omeletu, i když pořád nešel proud.
Zpoždění nám vůbec nevadilo, protože jsme pořád byli nadšení z místa a výhledů.
Déšť v noci způsobil to, že se lekníny a jiná flóra na jezeře hnuli a zaclonili tak hlavní průjezdní tahy. Bylo vtipné ráno pozorovat, jak s tím lidé bojují.
Dopoledne jsme se ještě chtěli stavit mrknout na místní trhy. Pan T. skočil na lep rikšákovi, co tvrdil, že nás zaručeně zaveze na nejlevnější market. Odvezl nás do showroomu, tj. přesně to co jsme nechtěli. Turistu posadí do gauče a předvádějí mu předražené zboží. Byla jsem fakt namíchnutá, protože nás odvezl z celkem fajn místa tady do toho nesmyslu, čímž nás připravil asi tak o hodinu času. Přitom ještě předtím sehrál divadýlko jak je hrozně čestnej, a že by nám neporadil nic špatného.
Byli jsme s ním domluvení, že nás tam znovu nabere a hodí na letiště. Když přijel, tak jsem mu vynadala a řekla, že mu tenhle úsek cesty nezaplatíme, protože to fakt podělal. To se ale nelíbilo panu T., takže jsme mu všechno zaplatili.
Rikšák cestou povídal, že v Německu dostal do tlamy od skinhedů. Ojoj. Cestou taky nabídl panu T., jestli nechce svízt vepředu (standardně se jezdí vzadu). On odmítl, ale já se nadšeně přihlásila. Bylo to ještě větší dobrodrůžo, protože jsem se bála, že z motorikšy vypadnu za jízdy. Po cestě jsme taky viděli, že se strhla mela. Začali se rvát vojáci s místníma. Nevím proč. Vím jenom, že jsem se docela bála, chtěla co nejrychleji odjet a do toho náš rikšák řval: "Fight! Fight! Fight!" Takže vážně vzrůšo.
Cestou na letiště nás ještě čekalo asi 10 bezpečnostních kontrol, které by opravdu stejně nic neodhalily. K tomu všude vojáci a policie a všichni předbíhali. Pan T. se nechal rád předbíhat.
Jeden úkon jsme nepochopili - to když jsme dostali takovou tu nálepku k zavazadlům. U jedné ze sta kontrol nás na základě té nálepky poslali do nějakých dveří. Byli to dveře ven k letadlům, kde se nakládali zavazadla. Netušili jsme, co tam jako máme dělat. Někdo nám tedy vysvětlil, že si máme najít zavazadla. Ukázali jsem na ně, na nálepku nám udělali fixou čárku a bylo po problému. Mohli jsme projít do dalšího security levelu.
Mezitím co sepisuji tento report, nechala jsem na plotně v kuchyňce dvě hodiny škvařit špenát. Zničila jsem pánev. Mám jedno velký štěstí - že nezačal houkat požární hlásič.
Poté následovala série dalších front, cesta nahoru by snad byla rychlejší pěšky. Navíc nás to stálo hodně nervů. Indové totiž neumí stát ve frontě - nedokáží se zařadit za sebe a čekat, až na ně přijde řada. Všichni se nacpou dopředu, zacpou východ a nikdo se ani nehne, resp. všichni čekají, až se to zase samo uvolní. Nechápou, že když někdo neustoupí, tak se cesta neuvolní. Přesně stejně to funguje v dopravě, něco se zacpe, nikdo nemůže nikam a začne se troubit.Ve frontě, kde lidi nemají k dispozici houkačku, se mohou začít akorát hádat. V jedné frontě se najednou z ničeho nic pořadí začalo řešit, vlastně hodně hrotit. Velká skupina Indů ignorovala zástup lidí a šla rovnou ke vchodu na lanovku. Načež na ně začala řvát nějaká paní a jak to tak bývá, když se jeden ozve, přidá se víc lidí. Takže je exemplárně odtáhli za kabáty zase zpět a semlela se pěkná vřava. Našli se tací drzouni, kteří se stejně odmítli vrátit. Začali na sebe řvát a hádat se, jako kdyby šlo o život. Nechápu - furt se všude předbíhá a najednou z ničeho nic se to takhle vyhrotí. Lidi doslova seřvali i přihlížejícího policistu. Čekala jsem, kdy předbíhače ukamenují, nebo kdy policajt začne střílet. Fakt to bylo neskutečný, jako všechno tady.
Nejspíš bráchové nebo kamarádi
Vzala jsem si sebou jen necelý litr vody, protože mi pan T. poradil, ať si jí koupím až nahoře. Nahoře prodávali jen holinky a zimní bundy. Bylo krásných 20 stupňů. Poslední pulitřík jsem měla při kochání postavený vedle sebe, přičemž přišel Ind, řekl, že mu došla voda a přelil si z mé lahve do své. Nezbylo než zírat :)
Nahoře jsme tedy měli v plánu tůru, což absolutně nevyšlo. Stačilo vzdálit se na 200 m. od gondoly a vojáci nás vypískali. Byli jsme 3km od pákistánských hranic. Dalo se s námi do řeči asi 100 Indů. Jeden z nich mi řekl, že indičtí vojáci znásilňují ženy ve Šrinegaru.
Focení č. 169, paní byly z Bombaje
Sluníčko svítilo, ale nenamazala jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že já se spálit nemůžu. Stalo se.
Cestou dolu jsem se na chvíli vzdálila od pana T., protože ten měl asi nejspíš úpal, takže zůstal ve stínu. Narazila jsem na matku a tři její děti ve věku 12-14. Mávali na mě a volali. Bylo to moc milé, tak jsem na ně počkala. Dali jsme se trochu do řeči a já si je vyfotila. Z jedné holčiny pak vylezlo, že chtějí peníze. To mě zase dokonale zaskočilo. Začala jsem vytahovat drobné. Vytáhla jsem 10 rupií a jedna z těch holek mi je vyrvala z rukou a že chtěj ještě. Vytáhla jsem posledních 10 rupií a ty mi vysápl kluk s ještě větší razancí, takže mě podrápal. Chtěla jsem je dát té jejich zubožené matce. Člověk by si myslel, že když jsou jedna rodina, že se podělí. Oni se začali hádat a ty dva co ukořistili, tak běželi napřed, aby jim to nikdo nesebral. Holka na kterou nezbylo mi vynadala a třikrát si významně odplivla.
Na první pohled vypadali velmi mile
Opravdu hromadná doprava
V Gulmargu jsme vystoupili z auta a chtěli najít hausbót. Jakmile jsme vystoupili z auta, bylo u nás 20 řvoucích Indů a chtěli nás ubytovat. V tu chvíli jsem měla všech uplně po krk. Je těžké v této souvislosti nemluvit sprostě.
Najednou jsem si přála potkat nějakého bílého turistu, nebo se zkusit zeptat nějakého nestranného místního, aby nám s ubytkem poradil.Po chvilce mě doběhla Britka, jestli jsem v pořádku, že vypadám unaveně. Asi třikrát mě upozornila, že jsem se spálila. Měla jsem ale hroznou radost, že jí vidím. Doporučila nám svého známého, který měl úžasné bydlení. Najednou se zase vše změnilo z noční můry na ráj. Místo bylo nádherné. Tentokrát už ne tak opuštěné, což mi skvěle vyhovovalo. Místní rodina úžasná. Kolem na loďkách jezdili děti do školy, paní na trh, kamarádi na návštěvy. Byla jsem opravdu nadšená.
K večeři bylo vynikající jídlo - kuře, směs květáku a brambor, a rýže. Nejvíc mi chutnala ta zelenina, takže jsem se pána zeptala, jak se to jmenuje. Myslela jsem, že mi řekne nějaký hindu název, abych věděla jak si to objednat v restauraci. Poučil mě, že se to jmenuje culiflower a potatoes.
V noci jsem se moc nevyspala. Větrák byl, takže vedro nebylo, ale dělal strašný kravál a nemohla jsem spát. Měla jsem ho přímo nad sebou, takže mi prostěradlo a vlasy vlály ve větru. V noci začalo děsně lejt a byla bouřka,čímž vypadl proud a větrák přestal rušit. Nahradil ho ale déšť. Navíc mě děsila myšlenka, že jsem za bouřky na vodě :D
Snídani jsme si objednali na 8. hodinu. Chvíli po 8. pan majitel nasedl do loďky a jel koupit vajíčka. V 9 byla snídaně na stole. Chudáci nám vyrobili omeletu, i když pořád nešel proud.
Zpoždění nám vůbec nevadilo, protože jsme pořád byli nadšení z místa a výhledů.
Déšť v noci způsobil to, že se lekníny a jiná flóra na jezeře hnuli a zaclonili tak hlavní průjezdní tahy. Bylo vtipné ráno pozorovat, jak s tím lidé bojují.
Dopravní zácpa
Dopoledne jsme se ještě chtěli stavit mrknout na místní trhy. Pan T. skočil na lep rikšákovi, co tvrdil, že nás zaručeně zaveze na nejlevnější market. Odvezl nás do showroomu, tj. přesně to co jsme nechtěli. Turistu posadí do gauče a předvádějí mu předražené zboží. Byla jsem fakt namíchnutá, protože nás odvezl z celkem fajn místa tady do toho nesmyslu, čímž nás připravil asi tak o hodinu času. Přitom ještě předtím sehrál divadýlko jak je hrozně čestnej, a že by nám neporadil nic špatného.
Byli jsme s ním domluvení, že nás tam znovu nabere a hodí na letiště. Když přijel, tak jsem mu vynadala a řekla, že mu tenhle úsek cesty nezaplatíme, protože to fakt podělal. To se ale nelíbilo panu T., takže jsme mu všechno zaplatili.
Rikšák cestou povídal, že v Německu dostal do tlamy od skinhedů. Ojoj. Cestou taky nabídl panu T., jestli nechce svízt vepředu (standardně se jezdí vzadu). On odmítl, ale já se nadšeně přihlásila. Bylo to ještě větší dobrodrůžo, protože jsem se bála, že z motorikšy vypadnu za jízdy. Po cestě jsme taky viděli, že se strhla mela. Začali se rvát vojáci s místníma. Nevím proč. Vím jenom, že jsem se docela bála, chtěla co nejrychleji odjet a do toho náš rikšák řval: "Fight! Fight! Fight!" Takže vážně vzrůšo.
Cestou na letiště nás ještě čekalo asi 10 bezpečnostních kontrol, které by opravdu stejně nic neodhalily. K tomu všude vojáci a policie a všichni předbíhali. Pan T. se nechal rád předbíhat.
Jeden úkon jsme nepochopili - to když jsme dostali takovou tu nálepku k zavazadlům. U jedné ze sta kontrol nás na základě té nálepky poslali do nějakých dveří. Byli to dveře ven k letadlům, kde se nakládali zavazadla. Netušili jsme, co tam jako máme dělat. Někdo nám tedy vysvětlil, že si máme najít zavazadla. Ukázali jsem na ně, na nálepku nám udělali fixou čárku a bylo po problému. Mohli jsme projít do dalšího security levelu.
Reklama na letišti
Mezitím co sepisuji tento report, nechala jsem na plotně v kuchyňce dvě hodiny škvařit špenát. Zničila jsem pánev. Mám jedno velký štěstí - že nezačal houkat požární hlásič.
Na závěr fota z flow market
Žádné komentáře:
Okomentovat