Noc jsme strávili ještě v Amritsaru. Na hotel jsme dorazili pozdě večer a celkem vyřízení. Chtěla jsem jít co nejdřív spát, protože jsme měli za sebou noc v buse a náročný den a před sebou ranní vstávání. V půl 1 jsem konečně zalezla do pelechu, když jsme s Niky zjistili, že nejde zhasnout jedno světlo. Strávili jsme další půlhodinu hledáním vypínače. Moje trpělivost při té unavě rychle poznala mezí. Chtěla jsem začít křičet: "Rozbít!". Pak jsem si řekla, že nebudu za neandrtálce a prostě to vyšroubuju. Niky mě upozornila, že bych se mohla zabít. Nezbylo mi nic jiného než zalízt do postele a tiše zuřit. Niky došla na recepci pro technickou podporu. Přišel Ind, zkusil všechny vypínače a odešel, po sobě nechal dveře dokořán. Byla jsem přesvědčená, že hledá pojistky nebo tak něco. Dalších dvacet minut se nic nedělo. Vylezla jsem a šla zjistit co se děje. Překvapilo mě, že se nedělo vůbec nic. Prostě to nikdo neřešil. Na chodbě postávali tři zaměstnanci hotelu a prohlíželi ostatní pokoje. Vysvětlila jsem jim co máme za problém. Stačilo vyšroubovat žárovku a bylo. Ufff, to to ale trvalo.
K snídani byl bufet, kde se podávala indická kuchyně. Rakušáci se drželi cornflaků a strašně se divili tomu, jak můžeme ty ostré těžké věci jíst k snídani. Nj, jsme s panem T. hrozný prasata. Pan T. se po snídani vydal po vlastní ose, protože měl zpáteční let z Amritsaru a my 3 ostatní jsme v 8 ráno vyjeli do Dharamsaly. Strávili jsme na cestě 5h, ale myslím, že to stálo za to. Cestu jsem si užívala. Člověk pořád může civět, až mu vypadávaj oči z ďůlků. Podmínkou odvozu bylo (kromě zaplacení domluvené částky) koupit snídani šoférovi. Dostal co chtěl. Jeho snídaně nás stála 15,- Kč navrch.
Šťastně jsme projeli Dharamsalou a dorazili do Mcleod Ganj. V Dharamsale nic moc není, ale v McLeod Ganj je 12 km daleko a bydlí tam Dalajláma. Bohužel jsme ho nepotkali. Byli jsme ale v buddhistickém chrámu, kde jsme potkali spoustu mnichů a po celém městečku se potulovalo spousta Tibeťánů. Jako kdybychom viděli i Dalajlámu. V chrámu bylo i spousta opic, ale tyhle nebyly drzé - tyhle byly mírumilovné. Byly to opice buddhistky.
Městečko mělo krásnou atmosféru a zdálo se nám také lépe upravené a čistší. Poobědvali jsme v krásně zařízené a mrňavounké restauraci. Moc jsem si to užila a celé se mi to líbilo. Město je v horách, takže super výhledy. Dokonce jsem plánovala, že bych se tam vrátila.
Večer nás ještě čekal jeden zážitek. To když nám ujel 20 minut předem náš noční autobus do Dillí. Asi jsme udělali chybu, že jsme za lístky zaplatili předem. Jinak by určitě počkali. Nevím jak to komentovat, abych se u toho zase nerozčílila. Některé věci tu ale člověk prostě nepochopí.
Naštěstí nám vykomunikoval jiný řidič že na nás náš bus počká v jiném městě a jeho bus nás tam přiblíží. Na dotaz proč na nás nepočkali nebyl nikdo schopen odpovědět. Resp. nás ignorovali.
V buse jsem nad hlavou měla větrák. Byla mi zima, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Nakonec se mi podařilo ukořistit 3 smradlavé deky. Do cílové destinace jsem dorazila s bolestí v krku.
Když už jsem u těch negativ, zmíním ještě incident ze včera. Poprvé jsem tu byla nakupovat ovoce s Andreou a vím, že to bylo levné. Po druhé, potřetí a počtvrté jsem platila třikrát tolik a nevěděla jsem co s tím. Teď si striktně hlídám cenu za kilo a aby mi navážili opravdu tolik, kolik mají. Včera jsem ale nechala výběr papáji na prodavači. Všimla jsem si, že je dost přebírá, takže jsem si myslela, že hledá tu nejlepší - alespoň tak to dělají prodavači v Evropě ne? Zabalil mi jí do novin (to bylo chytré) a dal do tašky. Tyto varovné signály mi nestačili tu jeho lumpárnu prokouknout. Nedošlo mi to, aniž když jsem nechápala, proč tak smrdí lednička. Až druhý den v práci, když jsem chudinka hladová chtěla sníst papáju, jsem zjistila, že je skrz naskrz prohnilá.
Na závěr zvířecí série :)
K snídani byl bufet, kde se podávala indická kuchyně. Rakušáci se drželi cornflaků a strašně se divili tomu, jak můžeme ty ostré těžké věci jíst k snídani. Nj, jsme s panem T. hrozný prasata. Pan T. se po snídani vydal po vlastní ose, protože měl zpáteční let z Amritsaru a my 3 ostatní jsme v 8 ráno vyjeli do Dharamsaly. Strávili jsme na cestě 5h, ale myslím, že to stálo za to. Cestu jsem si užívala. Člověk pořád může civět, až mu vypadávaj oči z ďůlků. Podmínkou odvozu bylo (kromě zaplacení domluvené částky) koupit snídani šoférovi. Dostal co chtěl. Jeho snídaně nás stála 15,- Kč navrch.
Šťastně jsme projeli Dharamsalou a dorazili do Mcleod Ganj. V Dharamsale nic moc není, ale v McLeod Ganj je 12 km daleko a bydlí tam Dalajláma. Bohužel jsme ho nepotkali. Byli jsme ale v buddhistickém chrámu, kde jsme potkali spoustu mnichů a po celém městečku se potulovalo spousta Tibeťánů. Jako kdybychom viděli i Dalajlámu. V chrámu bylo i spousta opic, ale tyhle nebyly drzé - tyhle byly mírumilovné. Byly to opice buddhistky.
Deus ex banány
Můj oběd - Thali a masala čaj
Večer nás ještě čekal jeden zážitek. To když nám ujel 20 minut předem náš noční autobus do Dillí. Asi jsme udělali chybu, že jsme za lístky zaplatili předem. Jinak by určitě počkali. Nevím jak to komentovat, abych se u toho zase nerozčílila. Některé věci tu ale člověk prostě nepochopí.
Naštěstí nám vykomunikoval jiný řidič že na nás náš bus počká v jiném městě a jeho bus nás tam přiblíží. Na dotaz proč na nás nepočkali nebyl nikdo schopen odpovědět. Resp. nás ignorovali.
V buse jsem nad hlavou měla větrák. Byla mi zima, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Nakonec se mi podařilo ukořistit 3 smradlavé deky. Do cílové destinace jsem dorazila s bolestí v krku.
Když už jsem u těch negativ, zmíním ještě incident ze včera. Poprvé jsem tu byla nakupovat ovoce s Andreou a vím, že to bylo levné. Po druhé, potřetí a počtvrté jsem platila třikrát tolik a nevěděla jsem co s tím. Teď si striktně hlídám cenu za kilo a aby mi navážili opravdu tolik, kolik mají. Včera jsem ale nechala výběr papáji na prodavači. Všimla jsem si, že je dost přebírá, takže jsem si myslela, že hledá tu nejlepší - alespoň tak to dělají prodavači v Evropě ne? Zabalil mi jí do novin (to bylo chytré) a dal do tašky. Tyto varovné signály mi nestačili tu jeho lumpárnu prokouknout. Nedošlo mi to, aniž když jsem nechápala, proč tak smrdí lednička. Až druhý den v práci, když jsem chudinka hladová chtěla sníst papáju, jsem zjistila, že je skrz naskrz prohnilá.
Na závěr zvířecí série :)
Alík
Puňta
Ťapka a Ušák
Fík a Rex
Krávy
Krávy
Na bus se nezlob. On to nějakému indovi vrátí taxíkář v Praze i s úroky. Jak moc prší když je monzun? Zdravíme...
OdpovědětVymazatPrší tak denně nebo obden, ale já si to zatím užívám. Je to něco nevídaného. Prší většinou tak 15 min max a fakt hodně, ale mě to přijde úžasné. Během chvíle se stihnou zalejt ulice. Pro místní to asi musí být nepříjemné, ale já jsem z toho u vytržení. Mějte se hezky :)
OdpovědětVymazat