Kašmír I.

Během výletu do Kašmíru jsem si uvědomila jednu věc - že mi paní uklízečka toaletní papír nedoplní. Indové ho totiž vůbec nepoužívají. Mají na záchodech kohoutek, kterým se můžou umýt. Voda pak v ideálním případě odtéká odtokem, v horším případě tvoří na podlaze bazének. Adam by měl jistě měl radost, že si může umýt bojiště.

Do Kašmíru jsem jela s panem T., který je také v Indii omezenou dobu. Výlet měl naplánovaný podle svého a já se k němu připojila asi 2 dny před odletem. Organizaci jsem tedy nechala kompletně na něm a žádné informace nezjišťovala, což možná byla chyba.

Letěli jsme z Dillí do Šrinagaru celkem normálním letadlem. Byla jsem tradičně nervozní z letu. Pan T. občas pronesl taková moudra, o kterých by kluci z Viralbrothers mohli natočit video.
Tentokrát to bylo něco ve smyslu, že to letadlo je ve špatném stavu a že je zvědavý, zda doletíme. Další den mě informoval, že spadlo letadlo v San Francisku. Cestou na lanovce byl zase zvědavý, jestli nespadneme, když je to tak rezavé. Jistému pánovi prognoval smrt a tvrdil, že cestou zpět již pojede v nákladní sekci lanovky. Jindy nahlas doufal, že nás vojáci nezastřelí apod. Už druhý den jsem mu musela neslušně říci, ať mě těma řečma neštve. Naštěstí byl chytrý a nechal toho.

Po příletu do Šrinagaru na nás čekalo komando vojáků. Nevítali speciálně nás, ale spíš tak všechny obecně. Byl to pro mě dost nepříjemný zážitek, alespoň zezačátku. Pořád jsem čekala, kdy na mě někdo začne mířit. Nic takového se samozřejmě nestalo, ale po celém městě na každém rohu stáli a hlídali. V tichosti jsem doufala, že mě nezastřelí, zatímco pan T. to nahlas komentoval.

Cestou městem jsem byla zase v šoku, jak to v Indii vypadá. To je opravdu něco neuvěřitelného. Vždycky si myslím, že už mě nic nepřekvapí, ale to je naivní myšlenka. Vždycky to probíhá stejně -přijdu na nové místo, většinou jsem překvapená jak je to hrozné. Pak jdu jinam, kde to je ještě horší a začne se mi líbit na místě původním. Ale abych nepřeháněla, už jsem narazila na několik výjimek, kde se mi líbilo rovnou :)

Šrinegar

Ve Šrinagaru je Dal lake - jezero, na kterém jsou houseboty a po vodě se jezdí na lodích, pro turisty jsou to šikary. V jednom takovém housebótu jsme bydleli.

Přes den jsme navštívili místní mešitu, kde byl ženám vstup zakázán. Chlapi se modlili uvnitř a ženy mohly pouze nahlížet oknem. Pan T. tedy mohl vstoupit, já se koukala oknem.

Mešita a paní, co do ní nesmí

Na ulici nás všichni pořád zastavovali a zajímali je dvě věci - jak se máme a odkud jsme. Oslovovali ale pouze chlapi a zase jenom pana T., takže já jsem byla spousty konverzace ušetřena. Indové mu taky potřásali rukou, mně téměř nikdo. Když jsme šli na jídlo, jídelní lístek dostal jen pan T. Když jsem si chtěla něco koupit, prachy chtěli po panu T. To placení mělo přece jen jednu nevýhodu. Pan T. totiž vůbec nesmlouvá. Indové klasicky navrhnou cenu třikrát vyšší a on odpoví: OK, no problem. To mě stálo hodně nervů. Alespoň platil společné výdaje ze dvou třetin on.

V průběhu dne jsme navštívili čtvery zahrady a internetovou kavárnu, což byl sám o sobě velký zážitek. Tady je všechno zážitek. Nefungovaly nám tu simky a potřebovali jsme dát vědět, že jsme v pořádku. Ptala jsem se řidiče, jestli neví proč to nejde. On prostě nepřiznal, že neví. Místo toho si můj telefon na hodinu půjčil, šestkrát přendával simky a nakonec mi aktivoval na mém hloupém telefonu internet. Když tu simku poprvé vyndaval a vůbec nevěděl jak (je to dost komplikované - sama jsem se nejprve musela podívat na instruktážní video), ne že mě to nechal udělat, když natahuju ruku. Musela jsem ho 30 větama instruovat a 10 minut počkat než na to přijde. Uff.

Jinak jsou Indové jsou vesměs hodní, milí a ochotní lidé. Pokud ale s něčím obchodují, pak jsou takřka nesnesitelní. Snaží se turisty pořádně natáhnout a šíleně u toho křičí, aby vás přesvědčili, že zrovna oni mají tu nejlepší nabídku pod sluncem. Bylo to pro mě dost náročný. Permanentně se mě někdo ptal, jak se mám a chtěl se se mnou fotit. Ze začátku mi to dělalo radost, ale začne to rychle lézt na nervy. Ještě před týdnem jsem se divila, proč je na některé Indy Andrea tak ostrá. Teď už jí naprosto chápu.

Zahrady ve Šrinegaru

Velmi sympatické mi jsou místní ženy. Jenže ty často neumí anglicky nebo se stydí, takže s těma moc člověk do kontaktu nepřijde.

Housebót, kde jsme bydleli, byl nádherný, na nádherném místě a dost na samotě, tzn. nikde nikdo - žádní turisti, jen partička místních Indů. Večer, když jsem se bála usnout, jsem si uvědomila, že jsem latentní xenofób. Ještě před spaním jsem potřebovala zkontrolovat, jestli nemam v pokoji pavouky. Pavouka jsem nenašla, našla jsem ale pod postelí divokou kočku. Vyčmuchala v pokoji sušenky a roztrhala plátěnou tašku, ve které byly zabaleny. Kdyby dala najevo, samozřejmě bych jí sama nabídla. Poté, co mě čiči spatřila, vystřelila z hausbótu, jako kdyby měla mešuge Stunde.

Na stejném místě ve dne a večer

Vedle hausbótu

V noci jsem se probudila pětkrát, protože bylo hrozný vedro a klimatizace nikde. Musela jsem se pravidelně polévat vodou - namočit si vlasy a pyžamo, abych se zchladila. Ráno jsem zjistila, že je u stropu větrák.

V pět ráno jsme na loďce navštívili trh se zeleninou, který probíhal na vodě. Všichni místní se sjeli na jedno místo a na lodích obchodovali se zeleninou. Byla to nádhera. Výjevy jako z National Geographic.

Ten den jsme se přemístili do Gulmargu. Cestou jsem viděla mrtvého psa. Vypadal stejně jako ti ostatní, akorát kolem něj kroužil roj much. Špatná nálada mi ještě nějakou dobu zůstala. Cesta byla šílená, jako vždycky. Řidič jede jako magor, dopravní situace neskutečná. Stihla jsem vykoukat, že zde platí pouze jedno pravidlo silničního provozu - kdo hlasitěji troubí, má přednost.

Gulmarg pro nás byl zklamáním. Vesnice v horách byla narvaná turisty. Na turistiku ale vůbec nedošlo. Pan T. mi sliboval dva celodenní výlety v horách. Houbelec.
V Gulmargu je lanovka, které říkají Gondola. Bylo to pro mě zprvu dost matoucí. Gulmargem tekla taková stoka, takže jsem si myslela, že se po ní jezdí na gondolách. Poté, co jste vyčkali půl hodiny ve frontě na lístek, jste se mohli přesunout do fronty na lanovku. V půlce se přestupovalo, takže stejná fronta znovu. Nahoře byla oplocená ohrádka, kam si Indové sedli, dali piknik, vyfotili se a šli čekat frontu na lanovku dolu. Zájemci se ještě projeli na koni.

My jsme si na první den našli průvodce, protože to měl bejt hroznej trek. Průvodce nás protáhl lesem v okolí hotelu. Po chvíli jsem začala namítat, jestli to není škoda když jsme v Himalájích, motat se pořád okolo té lanovky a hotelu. Vyjeli jsme teda do první stanice lanovky. Pan průvodce nás vzal 100m doleva a doprava. Poprosila jsem pana T., aby se ho zbavil. Místo toho, aby byl užitečný, byl akorát rušivý element. Připadala jsem si jako nesvéprávná, protože pan průvodce se chtěl zavděčit a dělal vše za nás. Já vím, že nám chtěl pomoct, ale bylo to fakt přespříliš. Člověk za ním jde jako osel a není pak bez něj schopen najít ani vlastní bydlení.

Pán na projížďce

Domorodé ženy

Na samotném Gulmargu bylo kromě krásných výhledů ještě jedno pozitivum. Všude spousta krav a dokonce i opice.

Večeři jsme si dali v takovém stánku se zahrádkou. Všimla si nás jedna Britka a přišla si s náma pokecat. Já jsem z toho měla radost, ale pan T. v tu chvíli nechtěl mluvit s nikým. Štvalo ho, že na něj pořád někdo mluví a ještě mu 4 zaměstnanci koukají do talíře. Měla jsem čočku s rýží a bylo to moc fajn. Zjistila jsem, že člověk si všechno musí objednávat bez oleje a bez cukru. V Indii je prostě všechno mnohem intenzivnější.

Přespali jsme v ušmudlaném hotelu. Pána na recepci jsem musela poprosit, aby mi převlíknuli postel a vyměnili ručníky. Sprcha byla podobná kohoutkům na WC - hadice ze zdi, bez sprchového koutu či vany, odtok přes dlaždičky na druhou stranu koupelny do odtoku. Noc za 2700 rupií na osobu. To je něco.

To be continued...