S konceptem: Jedeme dál

Mám ze sebe radost, jak rychle jsem se tu adaptovala. Už jsem si na to chození ve sračkách, bordel a mouchy zvykla. Když jsem v metru slyšela hlášení o zákazu sezení na zemi, přišlo mi absurdní, že to někdo dělá. Teď už si umím představit, že bych na té zemi v klidu seděla.

Minulý týden se konaly asi tři zajímavé akce. Byla jsem vyslaná na konferenci o ekonomické diplomacii. Byl to docela nářez, ve smyslu zážitek. Poslali mě tam samotnou, takže konverzace byla jenom na mě. Hned po příchodu mě odchytil nějaký pán. Ptal se mě, odkud jsem, na oplátku jsem se zeptala já jeho. Odpověděl něco ve smyslu, že je evidentní, že je Ind. Haha. Po pravdě, nerozeznám Inda od Etiopana. Pán mi vyprávěl o Smetanovi a Dvořákovi a mě nezbylo než se usmívat a přikyvovat, příp. prohodit, jak byli úžasní! Seznamovat se chtělo spousta lidí, že jsem neměla čas si vydechnout. Všichni si jako o závod chtěli měnit vizitky. Bylo pro mě opravdu dost náročné bavit se o ekonomické diplomacii tak, aby nevyšlo najevo, že o tom slyším prvně. Nemohla jsem přiznat, že jsem přišla kvůli obědu.

Akce se zúčastnil i indický ministr zahraničních věcí. Představovali ho aspoň 10 minut. Básnili co všechno vystudoval, kde byl, co dokázal, že skládá básně, píše a maluje a bůhví co ještě a on si mezitím s nepřítomným výrazem přede všemi listuje časopisem. Další řečník mě zase uhranul svým projevem. Nevím o čem mluvil, protože mu nebylo rozumět, ale tolik u toho křičel a gestikuloval, že mi přišlo že burcuje lid k obsazení zbytku asijského kontinentu.

Večer jsem šla na vernisáž knihy. Nevím jak se tomu říká v případě knihy, v angličtině book launch. Kniha byla zase od nějakého diplomata a o čem jiném než o diplomacii, takže mě čekala další série náročných konverzací a záplava vizitek. Andrea se mnou zase nešla, ale poprosila mě, ať odtamtud přinesu dvě knihy. Myslela tím i jednu pro mě. Načež jsem jí odvětila, že nemám v plánu si jí koupit. Informovala mě, že jsou obvykle zadarmo, max do 100 - 200 rupií. Zadarmo bych uvažovala. Myslím, že nakonec říkala něco ve smyslu, ať jí to koupím za každou cenu. Zadarmo nebyla, prý za 89 rupek. Podávám pánovi 100, zírá na mě jako puk, já na něho a nakonec mě upozorní, že kniha stojí 890 INR. Chtěla jsem si pro jistotu u Andrei ověřit, jestli to s tím za každou cenu myslela vážně. Prý to zas tak vážně nemyslela.

Další den jsem jela opět na zasedání EU, tentokrát se scházela skupina Press Councellours, což už mi bylo bližší. Tady už jsem při konverzaci nemusela tolik vařit z vody. Start byl oficiálně v 11. V 11:10 jsme byli přítomni 4. V Indii se nespěchá. Bohužel když už jdu sama a mám tudíž spoustu času na sendviče, tak nejsou.

Nechala jsem se řidičem vyhodit v mém oblíbeném bistru (rozhodla jsem se po posledním incidentu se špenátem, že už vařit nebudu). Když jedu na nějakou oficiální akci, dostanu k dispozici řidiče. Strašně mě na tom baví to, že v jednu chvíli jsem jako v luxusním hotelu na konferenci a chvíli na to se v lodičkách bořím v hovnech a zmoknu jako slepice v monzumovém dešti.

V pátek večer jsem jela na večeři. Pozval mě rakouský stážista mezi další svoje kamarády, což byli kupodivu samí rakušáci. Nechápala jsem, kde se jich tu tolik bere. Cestou tam jsem chtěla jet busem a metrem. Když jsem nastoupila do busu, polila mě hrůza. Připadala jsem si jako ve středověku a pod skenerem neandrtálců. Začala jsem se přesvědčovat, že je vše ok, že jede i pár žen a že se prostě lidé vrací z práce. Napsala jsem Andree SMS, že jsem v buse a prosila jí, ať mi poradí bezpečný zpáteční spoj. Volala obratem, ať okamžitě vystoupim, že jsem blázen, že jsou to úchyláci atp. Prý o tom den předem mluvila na ČT24, jenže já se zapomněla podívat :)

Chtěla jsem tedy vystoupit, ale trvalo mi 3 stanice než jsem pochopila, že autobus nezastavuje, jen přibržďuje. Vůbec vystupování a nastupování do MHD je oříšek, protože lidi se bezohledně cpou dovnitř a vůbec jim nedochází, že je potřeba, aby lidé vystoupili. Když člověk potřebuje v Praze v metru vystoupit, stačí aby se zvedl 2 vteřiny před zastávkou. Tady je lepší se cpát k východu už stanici předem, protože jinak vás dav vystoupit nenechá. Vystupuje se středem dveří a současně se stranami valí dav dovnitř. Metro je oproti busu moc fajn prostředek. Je to oddělené kupé pro ženy, což mi nevadí, ale segregace pohlaví mi jinak přijde dost ujetá. K tomu mě napadá další věc - v Indii neustále dochází k nějaké formě násilí na ženách. Ty čísla jsou enormní a každý rok počet přepadení a znásilnění roste. A Indy jako možné řešení napadne zákaz sukní či makeupu, protože si myslí, že si za to ženy mohou samy (jsou vyzývavé). Nebo je napadlo vzdělávat pohlaví pouze odděleně. Jinak prý 6 poslanců indického parlamentu čelí obvinění ze znásilnění, ale pořád jsou na svém postu, z čehož je vidět jak je tento problém společností tolerován.

Na závěr pár fotek