Dillí památky a Agra

Další týden utekl jak voda. Jsem téměř v půlce. Už není čas, odkládat věci na později.

 Tento týden jsem byla na přednášce bývalého nepálského předsedy vlády a na třech recepcích. Co bych k tomu řekla... Snad jen že ty čokoládové kuličky a Pisco Sour byly vynikající.
Od úterý až do pátku jsme každý den scháněli lístky do Varanasí. V pátek večer nám došlo, že už nikam neodjedeme. Na jednu stranu jsem byla docela ráda, protože mám ještě Dillí neprošlapané. Hned jsem tedy vyrazila na Dillí Haat - to jsme hledali s jabloneckou výpravou. Tenkrát jsme našli zavšivený, smradlavý a zablácený market a myslely si, že je to ono. Dillí Haat je přes ulici vedle a je to super krásný, vkusný, upravený trh s handmade výrobky. Krása pohledět. Všecko je to trochu dražší než jinde, ale já se nemohla vynadívat. S panem T. jsme se tam navečeřeli. Jídlo bylo extrémně těžké, mastné a kořeněné. K tomu jsem si objednala ananasové pivo. "Ananasové pivo" byla sladká nealko limonáda s deštníčkem a brčkem. S pivem to nemělo nic společného. Vypila jsem to a následně mi bylo dost špatně. Spěchala jsem domů kvůli té recepci. Cestou ven jsem viděla vyzáblé štéňátko a musela 10 min počkat než mi pro něj upečou naan. Domů mě rikšák provezl po okolí - buď to udělal naschvál nebo fakt neznal cestu, těžko říct. Ještě si řekl dvakrát víc než jsme se domluvili. Dostal ode mě čočku, měla jsem kvůli jeho zkratce asi 2 minuty na převlečení a ještě si řekne o úplatek.
V autě mi Andrea pohrozila, že jestli se na recepci pozvracim, dostanu od ní navrch nakládačku :) Nakonec se ukázalo, že mi nebylo špatně z jídla, ale proto, protože jsem pila přechlazené pití a v tom vedru je to zdraví škodlivé. Měly jsme v plánu 2 recepce za večer. Byla jsem zvědavá, jak to chce provést. Na první recepci to proběhlo takto - přišly jsme, pogratulovaly hostiteli (nevěděla jsem k čemu, takže jsem řekla něco jako děkuji nebo nice to meet you), vyfotily se s hostitelem a utekly únikovým východem. Zase zpátky do auta a jelo se na druhou akci.  Prej takhle obráží i 3 akce za večer. Na tý druhý akci už jsme organizátora poctili normální přítomností.

Druhý den ráno jsem vyrazila na Humayunovu hrobku. Nebylo tam ještě příliš lidí. Byla to krása, velmi mile mě to překvapilo. Byl tam úžasný klid. Trochu mi to připomínalo Lednicko-valtický areál. Abych nemluvila o všech Indech špatně - cestou ven jsem potkala velmi milého pána, prodavače nanuků. Poté jsem okoukla zase nějakej trh (Lajpat Nagar). Rikšák mě odvezl jinam než jsem chtěla (měl to domluvený s nějakým obchodníkem), takže klasicky komplikace a dohadování. Prošla jsem se ulicema a zamířila metrem na Qutub Minar. Tam mě potkal déšť, což mi nevadilo. Bylo to větší dobrodrůžo.

Humayunova hrobka

Tailor Swift

Takhle se vyrábí tzv. Mimosa. Myslim, že po požití může být z člověka tak trochu mimóza.

Qutub Minar

Pan T. nám sehnal lístky na bus do Agry, takže jsme v neděli i s rakouským stážistou F. vyrazili. Cesta do Agry byla o řád jinší dobrodrůžo než Qutub Minar v dešti. Pokusím se popsat události nezainteresovaně a bez zbytečných emocí.
Naše cesta měla začít v 6:30 odjezdem z Dillí a v půlnoci tam měla také skončit. F. měl půl hodiny zpoždění. Byl večer před tím kalit. Tahal mě s sebou, ale já se chtěla v klidu vyspat. S kocovinou se mu asi hůř vstávalo. Vyjeli jsme tedy v 7 (optimální čas odjezdu do Agry je v 5 ráno). Další hodinu trvala cesta přes Dillí - nabírali jsme snad každého jednotlivě na různých místech v Dillí. Do Agry je to asi 160 km. 20 km před Agrou přestala fungovat klimatizace, takže jsme kousek před cílovou stanicí stáli a spravovali AC. Dorazit jsme měli ve 12. Přijeli jsme v půl 2 na Agra Fort. Najednou se v buse objevil nějaký Ind a začal všechny bílé turisty (bylo nás celkem 5) přesvědčovat, ať neztrácíme čas na Agra Fort a jedeme s nim na Taj Mahal rovnou, že ušetříme čas, peníze a dáme si v klidu oběd a ještě nás vezme na trh. Že nás tam vezme zadarmo. Tato domluva s ním zabrala 15 minut, protože se nechtěl jasně vyjádřit - říct o co mu jde. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jeho cíl je dostat nás na oběd do jeho restaurace a ke kámošům do krámu. Navíc bylo velmi obtížné z našeho řidiče dostat informaci v kolik a odkud odjížďíme. Pánovu nabídku jsme odmítli a šli společně na Agra Fort.
O této pevnosti mi někdo říkal, že je dokonce hezčí než Taj Mahal. Také jsem slyšela, že Taj Mahal zas tak úžasný není. Nechápu. Pevnost byla krásná, ale Taj byl úžasný! Sluníčko svítilo, klídek, pohoda.

Agra Fort

Ve 3 byl odjezd busu na další destinaci. 30 minut jsme čekali na všechny cestující. Poslední skupinka příchozích se s řidičem velmi temperamentně pohádala. Jedna z těch holčin seděla vedle mě, takže jsem se snažila zjistit o co šlo. Prý jim řidič vynadal, protože přišli pozdě. Oni ale pozdě nepřišli, protože řidič nespecifikoval, v kolik je odjezd (ahááá). Byla jsem trošku nervozní z toho, že máme tak velké zpoždění a nebudeme mít dost času na Taj. V 15:30 jsme tedy vyjeli a po chvíli opět stavěli. Nebylo to ale u Taj Mahalu, bylo to v nějaké domluvené restauraci na oběd. Po té měl následovat market. Takže přesně ten nesmysl co nám nabízel rikšák, na nás ušil i ten náš řidič autobusu. V tu chvíli jsme se my tři trhli, protože jsme nechtěli náš drahocenný čas v Agře trávit takovejma blbostma. Oběd jsme si dali v restauraci s výhledem na Taj, kde to bylo prostě boží.

Před vstupem na Taj Mahal, jsem prožívala trošku krušné chvilky, protože jsem si myslela, že jsem ztratila Andreinu diplomatickou ID kartu. To bych asi opravdu dostala nakládačku. Naštěstí jsem jí našla - to je tak když si člověk něco půjčí a bojí se o to. Tu kouzelnou kartičku si půjčuji na památky, protože majitele opravňuje k tomu, platit vstupné stejné jako platí Indové. Turisti jinak platí 25 krát vyšší vstup, v příp. Taj Mahalu je to buď 20 INR nebo 750 INR. Akorát, že podle té kartičky mi mělo být o 12 let více. Pan T. mi řekl, že nemusím být nervozní, že na ten věk vypadám.

Nechápu, jak někdo mohl říct něco ošklivého o Taj Mahalu. Byla to nádhera. Ten pohled mě dojal (ano, občas se snadno dojmu, ale tohle byla opravdu nádhera). Nejde to popsat, bylo to úžasné. Navíc tam bylo dost opic. Jedna málem dala panovi T. přes držku (hahaha). Fotil si jí z metrové vzdálenosti, tak se nemůže divit. V kombinaci s nádhernou oblohou a kroužícími ptáky a poskakujícími opicemi jsem se nemohla vynadívat. Vydržela bych tam mnohem déle.

V 6:30 byl sraz u busu. V 7 jsme odjeli. K našemu překvapení jsme nejeli do Dillí, ale na Maturu. Nikdy o tom nikdo neslyšel, ale mělo to být po cestě, tak proč se nepodívat. Takže u Matury jsme strávili minimálně další hodinu. To už bylo kolem 10 večer. Cestou k busu nás otravovali malí kluci a snažili se nám vnutit přiblblé suvenýry. Pan T si jeden koupil, protože se jich chtěl zbavit. Tím ale akorát podráždil toho druhého, od kterýho si nic nekoupil. Takže tenhle milý klučík se namíchnul a přes sklo autobusu mi naznačoval, že mě podřízne, když si nic nekoupím.
Dalším překvápkem, byla další zastávka o deset minut později. To už ale bylo v místě kde nikde nic nebylo. Zde byla hodinová pauza na modlení. Hodinu jsme strávili tím, že nás 5 Neindů si vyprávělo hororové zážitky z Indie. Po hodině začalo pršet - ještě že. Všichni aspoň přiběhli do busu a my jsme tam mohli včas odjet. To se ale nestalo, protože nešla klimoška. Takže jsme další dobu strávili opravováním. To bylo ve 23:00, kdy jsme byli 130 km od Dillí. Tady cesta ale neubíhá rychle jako v Evropě. "Silnice" jsou v příšerném stavu, takže vše trvá mnohem déle. Vždy, když se zastavilo, tak se ta klimoška slušně řečeno pokazila a musela se další půlhodinu opravovat. O to více jsme byli překvapení, když jsme po ujetí 200m znovu zastavil, tentokrát na večeři. Byla půlnoc a my měli bejt v cílový stanici. Půlhodinová pauza na večeři se protáhla na 4 hodiny, protože klimošku už nikdy nikdo nenahodil a Indové odmítli jet v buse bez ní. Čekali jsme než pro nás přijede jiný bus. Mezitím se několik lidí pohádalo a popralo. Alespoň jsem v novém autobuse mohla použít mikinu, kterou jsem s sebou celý den tahala právě kvůli klimatizaci, takže to nebylo nadarmo. Do Dillí jsme dorazili v 6 ráno.

Co k tomu dodat. V Indii jsou krásná místa, ale dostat se na ně dá zabrat. Podle mě sem nemá cenu jezdit na týden nebo na dva, protože tak nějak dlouho mi trvá, než se člověk aklimatizuje.

Chtěla jsem napsat, že jsem se rozhodla zase začít vařit, protože ta jídla jsou příliš nezdravá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám na plotně už přes hodinu rýži. Takže nevím, jestli to s tím vařením bude tak horké.