Dillí památky a Agra

Další týden utekl jak voda. Jsem téměř v půlce. Už není čas, odkládat věci na později.

 Tento týden jsem byla na přednášce bývalého nepálského předsedy vlády a na třech recepcích. Co bych k tomu řekla... Snad jen že ty čokoládové kuličky a Pisco Sour byly vynikající.
Od úterý až do pátku jsme každý den scháněli lístky do Varanasí. V pátek večer nám došlo, že už nikam neodjedeme. Na jednu stranu jsem byla docela ráda, protože mám ještě Dillí neprošlapané. Hned jsem tedy vyrazila na Dillí Haat - to jsme hledali s jabloneckou výpravou. Tenkrát jsme našli zavšivený, smradlavý a zablácený market a myslely si, že je to ono. Dillí Haat je přes ulici vedle a je to super krásný, vkusný, upravený trh s handmade výrobky. Krása pohledět. Všecko je to trochu dražší než jinde, ale já se nemohla vynadívat. S panem T. jsme se tam navečeřeli. Jídlo bylo extrémně těžké, mastné a kořeněné. K tomu jsem si objednala ananasové pivo. "Ananasové pivo" byla sladká nealko limonáda s deštníčkem a brčkem. S pivem to nemělo nic společného. Vypila jsem to a následně mi bylo dost špatně. Spěchala jsem domů kvůli té recepci. Cestou ven jsem viděla vyzáblé štéňátko a musela 10 min počkat než mi pro něj upečou naan. Domů mě rikšák provezl po okolí - buď to udělal naschvál nebo fakt neznal cestu, těžko říct. Ještě si řekl dvakrát víc než jsme se domluvili. Dostal ode mě čočku, měla jsem kvůli jeho zkratce asi 2 minuty na převlečení a ještě si řekne o úplatek.
V autě mi Andrea pohrozila, že jestli se na recepci pozvracim, dostanu od ní navrch nakládačku :) Nakonec se ukázalo, že mi nebylo špatně z jídla, ale proto, protože jsem pila přechlazené pití a v tom vedru je to zdraví škodlivé. Měly jsme v plánu 2 recepce za večer. Byla jsem zvědavá, jak to chce provést. Na první recepci to proběhlo takto - přišly jsme, pogratulovaly hostiteli (nevěděla jsem k čemu, takže jsem řekla něco jako děkuji nebo nice to meet you), vyfotily se s hostitelem a utekly únikovým východem. Zase zpátky do auta a jelo se na druhou akci.  Prej takhle obráží i 3 akce za večer. Na tý druhý akci už jsme organizátora poctili normální přítomností.

Druhý den ráno jsem vyrazila na Humayunovu hrobku. Nebylo tam ještě příliš lidí. Byla to krása, velmi mile mě to překvapilo. Byl tam úžasný klid. Trochu mi to připomínalo Lednicko-valtický areál. Abych nemluvila o všech Indech špatně - cestou ven jsem potkala velmi milého pána, prodavače nanuků. Poté jsem okoukla zase nějakej trh (Lajpat Nagar). Rikšák mě odvezl jinam než jsem chtěla (měl to domluvený s nějakým obchodníkem), takže klasicky komplikace a dohadování. Prošla jsem se ulicema a zamířila metrem na Qutub Minar. Tam mě potkal déšť, což mi nevadilo. Bylo to větší dobrodrůžo.

Humayunova hrobka

Tailor Swift

Takhle se vyrábí tzv. Mimosa. Myslim, že po požití může být z člověka tak trochu mimóza.

Qutub Minar

Pan T. nám sehnal lístky na bus do Agry, takže jsme v neděli i s rakouským stážistou F. vyrazili. Cesta do Agry byla o řád jinší dobrodrůžo než Qutub Minar v dešti. Pokusím se popsat události nezainteresovaně a bez zbytečných emocí.
Naše cesta měla začít v 6:30 odjezdem z Dillí a v půlnoci tam měla také skončit. F. měl půl hodiny zpoždění. Byl večer před tím kalit. Tahal mě s sebou, ale já se chtěla v klidu vyspat. S kocovinou se mu asi hůř vstávalo. Vyjeli jsme tedy v 7 (optimální čas odjezdu do Agry je v 5 ráno). Další hodinu trvala cesta přes Dillí - nabírali jsme snad každého jednotlivě na různých místech v Dillí. Do Agry je to asi 160 km. 20 km před Agrou přestala fungovat klimatizace, takže jsme kousek před cílovou stanicí stáli a spravovali AC. Dorazit jsme měli ve 12. Přijeli jsme v půl 2 na Agra Fort. Najednou se v buse objevil nějaký Ind a začal všechny bílé turisty (bylo nás celkem 5) přesvědčovat, ať neztrácíme čas na Agra Fort a jedeme s nim na Taj Mahal rovnou, že ušetříme čas, peníze a dáme si v klidu oběd a ještě nás vezme na trh. Že nás tam vezme zadarmo. Tato domluva s ním zabrala 15 minut, protože se nechtěl jasně vyjádřit - říct o co mu jde. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jeho cíl je dostat nás na oběd do jeho restaurace a ke kámošům do krámu. Navíc bylo velmi obtížné z našeho řidiče dostat informaci v kolik a odkud odjížďíme. Pánovu nabídku jsme odmítli a šli společně na Agra Fort.
O této pevnosti mi někdo říkal, že je dokonce hezčí než Taj Mahal. Také jsem slyšela, že Taj Mahal zas tak úžasný není. Nechápu. Pevnost byla krásná, ale Taj byl úžasný! Sluníčko svítilo, klídek, pohoda.

Agra Fort

Ve 3 byl odjezd busu na další destinaci. 30 minut jsme čekali na všechny cestující. Poslední skupinka příchozích se s řidičem velmi temperamentně pohádala. Jedna z těch holčin seděla vedle mě, takže jsem se snažila zjistit o co šlo. Prý jim řidič vynadal, protože přišli pozdě. Oni ale pozdě nepřišli, protože řidič nespecifikoval, v kolik je odjezd (ahááá). Byla jsem trošku nervozní z toho, že máme tak velké zpoždění a nebudeme mít dost času na Taj. V 15:30 jsme tedy vyjeli a po chvíli opět stavěli. Nebylo to ale u Taj Mahalu, bylo to v nějaké domluvené restauraci na oběd. Po té měl následovat market. Takže přesně ten nesmysl co nám nabízel rikšák, na nás ušil i ten náš řidič autobusu. V tu chvíli jsme se my tři trhli, protože jsme nechtěli náš drahocenný čas v Agře trávit takovejma blbostma. Oběd jsme si dali v restauraci s výhledem na Taj, kde to bylo prostě boží.

Před vstupem na Taj Mahal, jsem prožívala trošku krušné chvilky, protože jsem si myslela, že jsem ztratila Andreinu diplomatickou ID kartu. To bych asi opravdu dostala nakládačku. Naštěstí jsem jí našla - to je tak když si člověk něco půjčí a bojí se o to. Tu kouzelnou kartičku si půjčuji na památky, protože majitele opravňuje k tomu, platit vstupné stejné jako platí Indové. Turisti jinak platí 25 krát vyšší vstup, v příp. Taj Mahalu je to buď 20 INR nebo 750 INR. Akorát, že podle té kartičky mi mělo být o 12 let více. Pan T. mi řekl, že nemusím být nervozní, že na ten věk vypadám.

Nechápu, jak někdo mohl říct něco ošklivého o Taj Mahalu. Byla to nádhera. Ten pohled mě dojal (ano, občas se snadno dojmu, ale tohle byla opravdu nádhera). Nejde to popsat, bylo to úžasné. Navíc tam bylo dost opic. Jedna málem dala panovi T. přes držku (hahaha). Fotil si jí z metrové vzdálenosti, tak se nemůže divit. V kombinaci s nádhernou oblohou a kroužícími ptáky a poskakujícími opicemi jsem se nemohla vynadívat. Vydržela bych tam mnohem déle.

V 6:30 byl sraz u busu. V 7 jsme odjeli. K našemu překvapení jsme nejeli do Dillí, ale na Maturu. Nikdy o tom nikdo neslyšel, ale mělo to být po cestě, tak proč se nepodívat. Takže u Matury jsme strávili minimálně další hodinu. To už bylo kolem 10 večer. Cestou k busu nás otravovali malí kluci a snažili se nám vnutit přiblblé suvenýry. Pan T si jeden koupil, protože se jich chtěl zbavit. Tím ale akorát podráždil toho druhého, od kterýho si nic nekoupil. Takže tenhle milý klučík se namíchnul a přes sklo autobusu mi naznačoval, že mě podřízne, když si nic nekoupím.
Dalším překvápkem, byla další zastávka o deset minut později. To už ale bylo v místě kde nikde nic nebylo. Zde byla hodinová pauza na modlení. Hodinu jsme strávili tím, že nás 5 Neindů si vyprávělo hororové zážitky z Indie. Po hodině začalo pršet - ještě že. Všichni aspoň přiběhli do busu a my jsme tam mohli včas odjet. To se ale nestalo, protože nešla klimoška. Takže jsme další dobu strávili opravováním. To bylo ve 23:00, kdy jsme byli 130 km od Dillí. Tady cesta ale neubíhá rychle jako v Evropě. "Silnice" jsou v příšerném stavu, takže vše trvá mnohem déle. Vždy, když se zastavilo, tak se ta klimoška slušně řečeno pokazila a musela se další půlhodinu opravovat. O to více jsme byli překvapení, když jsme po ujetí 200m znovu zastavil, tentokrát na večeři. Byla půlnoc a my měli bejt v cílový stanici. Půlhodinová pauza na večeři se protáhla na 4 hodiny, protože klimošku už nikdy nikdo nenahodil a Indové odmítli jet v buse bez ní. Čekali jsme než pro nás přijede jiný bus. Mezitím se několik lidí pohádalo a popralo. Alespoň jsem v novém autobuse mohla použít mikinu, kterou jsem s sebou celý den tahala právě kvůli klimatizaci, takže to nebylo nadarmo. Do Dillí jsme dorazili v 6 ráno.

Co k tomu dodat. V Indii jsou krásná místa, ale dostat se na ně dá zabrat. Podle mě sem nemá cenu jezdit na týden nebo na dva, protože tak nějak dlouho mi trvá, než se člověk aklimatizuje.

Chtěla jsem napsat, že jsem se rozhodla zase začít vařit, protože ta jídla jsou příliš nezdravá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám na plotně už přes hodinu rýži. Takže nevím, jestli to s tím vařením bude tak horké.

Dharamsala

Noc jsme strávili ještě v Amritsaru. Na hotel jsme dorazili pozdě večer a celkem vyřízení. Chtěla jsem jít co nejdřív spát, protože jsme měli za sebou noc v buse a náročný den a před sebou ranní vstávání. V půl 1 jsem konečně zalezla do pelechu, když jsme s Niky zjistili, že nejde zhasnout jedno světlo. Strávili jsme další půlhodinu hledáním vypínače. Moje trpělivost při té unavě rychle poznala mezí. Chtěla jsem začít křičet: "Rozbít!". Pak jsem si řekla, že nebudu za neandrtálce a prostě to vyšroubuju. Niky mě upozornila, že bych se mohla zabít. Nezbylo mi nic jiného než zalízt do postele a tiše zuřit. Niky došla na recepci pro technickou podporu. Přišel Ind, zkusil všechny vypínače a odešel, po sobě nechal dveře dokořán. Byla jsem přesvědčená, že hledá pojistky nebo tak něco. Dalších dvacet minut se nic nedělo. Vylezla jsem a šla zjistit co se děje. Překvapilo mě, že se nedělo vůbec nic. Prostě to nikdo neřešil. Na chodbě postávali tři zaměstnanci hotelu a prohlíželi ostatní pokoje. Vysvětlila jsem jim co máme za problém. Stačilo vyšroubovat žárovku a bylo. Ufff, to to ale trvalo.

K snídani byl bufet, kde se podávala indická kuchyně. Rakušáci se drželi cornflaků a strašně se divili tomu, jak můžeme ty ostré těžké věci jíst k snídani. Nj, jsme s panem T. hrozný prasata. Pan T. se po snídani vydal po vlastní ose, protože měl zpáteční let z Amritsaru a my 3 ostatní jsme v 8 ráno vyjeli do Dharamsaly. Strávili jsme na cestě 5h, ale myslím, že to stálo za to. Cestu jsem si užívala. Člověk pořád může civět, až mu vypadávaj oči z ďůlků. Podmínkou odvozu bylo (kromě zaplacení domluvené částky) koupit snídani šoférovi. Dostal co chtěl. Jeho snídaně nás stála 15,- Kč navrch.

Šťastně jsme projeli Dharamsalou a dorazili do Mcleod Ganj. V Dharamsale nic moc není, ale v McLeod Ganj je 12 km daleko a bydlí tam Dalajláma. Bohužel jsme ho nepotkali. Byli jsme ale v buddhistickém chrámu, kde jsme potkali spoustu mnichů a po celém městečku se potulovalo spousta Tibeťánů. Jako kdybychom viděli i Dalajlámu. V chrámu bylo i spousta opic, ale tyhle nebyly drzé - tyhle byly mírumilovné. Byly to opice buddhistky.

Deus ex banány

Městečko mělo krásnou atmosféru a zdálo se nám také lépe upravené a čistší. Poobědvali jsme v krásně zařízené a mrňavounké restauraci. Moc jsem si to užila a celé se mi to líbilo. Město je v horách, takže super výhledy. Dokonce jsem plánovala, že bych se tam vrátila.

Můj oběd - Thali a masala čaj

Večer nás ještě čekal jeden zážitek. To když nám ujel 20 minut předem náš noční autobus do Dillí. Asi jsme udělali chybu, že jsme za lístky zaplatili předem. Jinak by určitě počkali. Nevím jak to komentovat, abych se u toho zase nerozčílila. Některé věci tu ale člověk prostě nepochopí.
Naštěstí nám vykomunikoval jiný řidič že na nás náš bus počká v jiném městě a jeho bus nás tam přiblíží. Na dotaz proč na nás nepočkali nebyl nikdo schopen odpovědět. Resp. nás ignorovali.
V buse jsem nad hlavou měla větrák. Byla mi zima, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Nakonec se mi podařilo ukořistit 3 smradlavé deky. Do cílové destinace jsem dorazila s bolestí v krku.

Když už jsem u těch negativ, zmíním ještě incident ze včera. Poprvé jsem tu byla nakupovat ovoce s Andreou a vím, že to bylo levné. Po druhé, potřetí a počtvrté jsem platila třikrát tolik a nevěděla jsem co s tím. Teď si striktně hlídám cenu za kilo a aby mi navážili opravdu tolik, kolik mají. Včera jsem ale nechala výběr papáji na prodavači. Všimla jsem si, že je dost přebírá, takže jsem si myslela, že hledá tu nejlepší - alespoň tak to dělají prodavači v Evropě ne? Zabalil mi jí do novin (to bylo chytré) a dal do tašky. Tyto varovné signály mi nestačili tu jeho lumpárnu prokouknout. Nedošlo mi to, aniž když jsem nechápala, proč tak smrdí lednička. Až druhý den v práci, když jsem chudinka hladová chtěla sníst papáju, jsem zjistila, že je skrz naskrz prohnilá.

Na závěr zvířecí série :)

Alík 

Puňta

Ťapka a Ušák

Fík a Rex

Krávy

Krávy

Amritsar

Celý týden jsme mluvili o tom, že někam o víkendu vyrazíme. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda pojedeme, jakým dopravním prostředkem a kam. Lístky na vlak do té rozumnější třídy jsou vyprodané prý třeba měsíc předem. Naštěstí se nám v pátek v 18:30 podařilo sehnat bus do Amritsaru a ve 22.00 jsme měli odjet. Odjezd byl ze z Red Fort ve starém Dillí, poprosila jsem tedy svého bodyguarda (pana T.) o doprovod. Dorazili jsme dříve a stihli se ještě pokochat večerními chrámy a Chandi Chowk, kde to skvěle žilo.

Autobus měl téměř hodinu zpoždění, protože se čekalo na posledního cestujícího :) Podařilo se mi jakž takž vyspat, ale spíš takovým polospánkem. Každou chvíli mě budilo troubení autobusu (busy maj silnější houkačky než auta). Jízda byla zběsilá, takže jsem se každou chvíli sesunula ze sedačky. Z řízením se tu nikdo moc nepárá, navíc terén byl náročný.

Do Amritsaru jsme dorazili za prudkého slejváku. Během chvíle se zalejou silnice a vytvoří se na nich třeba 30cm vrstva vody. Bylo to vzrůšo. Ubytovali jsme se a šli na snídani. O chvíli později jsme měli sraz s panem T. u Golden Templu. Pan T. už je příliš starý na to, aby jezdil nočním busem, takže si radši připlatil za letenku. Prý schytal pěkný turbulence.

Moc to nejelo, nejspíš málo troubili.

Chrám byl krásný, překvapilo mě, že ta zlatá část je relativně malá. Víc mě ale překvapily ty fronty, které se k němu táhly. Předbíhání tomu dodávalo šťávu. V areálu jsme strávili celé dopoledne. Zlatou část obklopuje holy pool, kde se Indové čvachtali. Prodavači nám nabízeli kanystřík, ve kterém jsme si mohli posvátnou vodu odnést a popít. Tento zážitek jsme si nechali ujít.

Větrák, nezbytná modlitební pomůcka

Odpolko jsme se nechali přemlouvit k nabídce super výhodného sdíleného taxi a svezli se na pákistánské hranice. Za 60 km cestu a 2h čekání taxikáře jsme zaplatili 33,- Kč na osobu. Jeden háček to mělo - v autě pro 6 nás jelo 10. Všichni jsme to ale zvládli s humorem a jízdu si užili. Cestou jsme viděli spoustu krav, takže prostě fajnová cesta.

Na hranicích nás čekala opět cca hodinová fronta. Ženy měly vlastní frontu, takže jsem se musela trhnout od skupiny českých turistů, které jsme potkali. Nakonec jsem byla ráda, že jsme byla v ženské frontě, protože tu pánskou sekci vojáci dost nevybíravým způsobem udržovali v klidu. Měli takové klacíky, kterýma chlápky vybočující z řady šlehali. Dámskou a pánskou frontu oddělili tak, že se prostě voják rychle rozjel na koni a lidi rozehnal. Nebyla jsem jediná, kdo čuměl jako puk - ostatní běloši taky nechápali.

Na hranici byla brána, u které se slavnostně předváděli indičtí a pákistánští vojáci, a vyvěsili a složili u ní státní vlajky. Celé to bylo trošku komické (hrozně u toho vykopávali nohy). Atmosféra byla ale úžasná. Moc jsem od toho neočekávala, ale musím říct, že mě to hrozně moc dojalo. Na každé straně brány byly tribuny, které z většiny obsadili Pákistánci a Indové doplnění pár turisty. Každá strana se snažila dělat co největší humbuk. Hrála nahlas hudba a indické ženy to rozjížděly jako o život. Zahanbily by i Pussy Cat Dolls. Byla tam úžasná atmosféra. Celé mě to hrozně mile překvapilo. V tomhle battlu vyhráli Indové, protože muslimové mají zrovna Ramadán, takže zůstali doma a přišlo jen pár Pákistánců.

Večer jsme se šli znovu podívat na chrám, protože nasvícené to prý je nejhezčí. Je to pravda. Byla to krásná podívaná. Chrám žil svým vlastním životem, lidé se zde modlí, spí, jí, koupou v posvátném bazéně. Vydali jsme se hledat proslulou kantýnu, kde je podle průvodce (zase jsem ho otevřela) odbaveno denně 80 000 strávníků a jídlo je zdarma. Pro mě opět nečekaně obrovský zážitek. V té velikánské hale pracovalo spoustu lidí na tom, aby to tak skvěle šlapalo, jak to šlapalo. Jen jsme přistoupili, hned nám jeden Ind podal příbor, druhý talíř, třetí misku. Dav nás nasměroval do fronty na jídlo, načež po 10 minutách čekání jsme se dostali do haly. Stravování probíhalo ve vlnách - najednou do jídelny pustili dav lidí a ten najednou zase vyplivnou a vpustí další vlnu. Sedělo jsem v řadách na zemi. Nastavili jsme talíře a hned nám na nich přistála z čočka, krupicová kaše, polívka a placka. Byla nás tam hrozně moc a bylo to prostě neuvěřitelné. Nechápala jsem, jak to tak hladce a skvěle funguje pro neuvěřitelně mnoho lidí.

Bylo to krásně zakončení dne :)

Noční chrám

Část jídelny

Pořád v chrámu

Namasté baba

Po dvou týdnech v Indii jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas otevřít průvodce. Přečetla jsem si v něm, že do ptačí nemocnice, o které jsem psala, nepřijímají masožravé pacienty. Taková ptačí diskriminace mě zklamala.

V sobotu se v Dillí konal sjezd jablonecké smetánky. Přítomen byl skoro každý, kdo něco znamená. Nechyběl ani zahraniční host. Delegace navštívila nejhezčí paláce a prohlídku města zakončila jistě delikátní večeří. Tu jsem si bohužel nechala ujít, protože se začalo smrákat a já začala panikařit ohledně návratu domů. V průběhu celé výpravy samozřejmě nechyběli paparazzi a místní fanoušci žadonící po fotkách.
V průběhu dne jsme pomlouvali veškeré společné známé, především pak Moniku. Dalo by se říci, že na ní nezůstala niť suchá. Nakonec jsme jí teda napsali pohled, jak si objednala, ale ještě před odesláním jsem ho stihla alespoň lehce rozmočit v dešti.

Část výpravy se zahraničním hostem. Vlevo si povšimněte zhrzené fanynky (nedostala bakšiš).

Tady probíhalo naše slavností přivítání

Zde se konala odpolední recepce

Dokonce došlo i na pivo. Zde už se trošku přibližujeme stylu locals.

Nevím co měli ostatní k véče, ale já si objednala onion masala dosa a přišlo toto. Občas nezbývá než ukázat ne něco v jídeláku. Co je onion masala jsem tušila, ale dosa mě dokonale překvapila. Dosa je ten trojhránek, který byl plněný cibulí a ve středu dokonce i bramborovou kaší.

V neděli jsem setřásla jabloneckou výpravu a vyrazila po památkách po vlastní ose. Byla jsem mj. v buddhistickém chrámě, kde jsem dostala šňůrku na ruku a modlitbu. V hinduistickém chrámu jsem dostala příručku o hinduismu. Píše se v ní jak se lítá vzhůru. 

Kromě zabarikádovaných vojáků v metru (jsou na každé stanici), mě v metru překvapily i ty hlášky, které jsou tam hlásány. Patří mezi ně: Zkontrolujte si sedadlo než si sednete; bacha na veškeré válející se předměty - i hračka, tranzistor, termoska či batůžek mohou být bombou; nesedejte si v metru na zem aj. Určitě si ještě na něco vzpomenu. Muži pak mají zakázáno vstoupit do prvních dvou vagónu vyhrazených ženám. Komické je, že vagony jsou propojené, takže je tam hranice, kdy už na sebe pohlaví jenom zírají přes lajnu, přestože je fyzicky nic neodděluje. 

V průběhu víkendu jsem viděla spoustu zajímavých míst v Dillí. Je jich tu mnoho. Zdaleka jsem je ještě nestihla všechny, přitom jsem pořád někde lítala. Ráno jsem byla v nádherném chrámu - Akshardam. Prý je lepší než ten Taj Mahal. Jako všude jinde mě čekala série lustrování, sem jsem si ale nemohla vzít nic - jen láhev vody. Strávila jsem tu téměř 3 hodiny.

Jeden ze spousty chrámů v Dillí

Cestou z chrámu jsem potkala prasečí rodinu. Bydlí hned vedle parkoviště. Po několika snímcích vyrazila máma prase mým směrem. Nevím co chtěla, ale utekla jsem jí.

Tyto tři komponenty tvoří citronovou limču. Veprostřed není panák vodky, ale cukernatá voda. Stačilo použít tak třetinu. Dnes jsem se dozvěděla, že Indové jsou na prvním místě v počtu cukrovkářů.To je mi líto, ale moc mě to nepřekvapuje.

Purana Qila

V průběhu dne jsem si dala kafe v Mekáči. Jen co jsem s ním vylezla, málem mi ho vyrvala z ruky 5ti letá holčička. Prý měla hroznou chuť na kafe, to určitě. Možná malou chudinku litujete, ale ty děti jsou tu celkem agresivní, takže v tu chvíli mi jich líto opravdu není. Další holčička, možná sestra, po mě chtěla peníze a jako vydírací prostředek používala malé kuřátko. Chtěla jsem ho odkoupit, ale pak jsem si uvědomila, že bych nevěděla co s ním, a že by se se mnou stejně trápilo. To je fakt sprostý používat k žebrání malá kuřátka.

Když už jsme u toho, kuřecí maso zde koupíte zaručeně čerstvé. Kuřata a slepice jsou v klecích a na místě vám je zabijou. Kromě pár výjimek tu maso nejím. Je tu ráj pro vegetariány. Zatímco v ČR je podle mě celkem problematické stravovat se bez masa, tady je to naopak. Což je super. Vaří rozmanitá vegetariánská jídla, která jsou skvěle dochucená a pestrá, že maso vůbec nechybí. Najednou mi přijde, že v Evropě je konzumace masa téměř nutná. Pořád vám ho ze všech stran někdo cpe.

Indická rozmanitost viz můj nedělní oběd.

K "palačince", která je plněná šťouchanými bramborami, dostanete 6 různých omáček různé konzistence :) Něco je z kokosu, něco ze špenátu, něco je z krupice, něco z manga, něco z cibule...

Jedeme dál

Mám ze sebe radost, jak rychle jsem se tu adaptovala. Už jsem si na to chození ve sračkách, bordel a mouchy zvykla. Když jsem v metru slyšela hlášení o zákazu sezení na zemi, přišlo mi absurdní, že to někdo dělá. Teď už si umím představit, že bych na té zemi v klidu seděla.

Minulý týden se konaly asi tři zajímavé akce. Byla jsem vyslaná na konferenci o ekonomické diplomacii. Byl to docela nářez, ve smyslu zážitek. Poslali mě tam samotnou, takže konverzace byla jenom na mě. Hned po příchodu mě odchytil nějaký pán. Ptal se mě, odkud jsem, na oplátku jsem se zeptala já jeho. Odpověděl něco ve smyslu, že je evidentní, že je Ind. Haha. Po pravdě, nerozeznám Inda od Etiopana. Pán mi vyprávěl o Smetanovi a Dvořákovi a mě nezbylo než se usmívat a přikyvovat, příp. prohodit, jak byli úžasní! Seznamovat se chtělo spousta lidí, že jsem neměla čas si vydechnout. Všichni si jako o závod chtěli měnit vizitky. Bylo pro mě opravdu dost náročné bavit se o ekonomické diplomacii tak, aby nevyšlo najevo, že o tom slyším prvně. Nemohla jsem přiznat, že jsem přišla kvůli obědu. 

Akce se zúčastnil i indický ministr zahraničních věcí. Představovali ho aspoň 10 minut. Básnili co všechno vystudoval, kde byl, co dokázal, že skládá básně, píše a maluje a bůhví co ještě a on si mezitím s nepřítomným výrazem přede všemi listuje časopisem. Další řečník mě zase uhranul svým projevem. Nevím o čem mluvil, protože mu nebylo rozumět, ale tolik u toho křičel a gestikuloval, že mi přišlo že burcuje lid k obsazení zbytku asijského kontinentu. 

Večer jsem šla na vernisáž knihy. Nevím jak se tomu říká v případě knihy, v angličtině book launch. Kniha byla zase od nějakého diplomata a o čem jiném než o diplomacii, takže mě čekala další série náročných konverzací a záplava vizitek. Andrea se mnou zase nešla, ale poprosila mě, ať odtamtud přinesu dvě knihy. Myslela tím i jednu pro mě. Načež jsem jí odvětila, že nemám v plánu si jí koupit. Informovala mě, že jsou obvykle zadarmo, max do 100 - 200 rupií. Zadarmo bych uvažovala. Myslím, že nakonec říkala něco ve smyslu, ať jí to koupím za každou cenu. Zadarmo nebyla, prý za 89 rupek. Podávám pánovi 100, zírá na mě jako puk, já na něho a nakonec mě upozorní, že kniha stojí 890 INR. Chtěla jsem si pro jistotu u Andrei ověřit, jestli to s tím za každou cenu myslela vážně. Prý to zas tak vážně nemyslela.

Další den jsem jela opět na zasedání EU, tentokrát se scházela skupina Press Councellours, což už mi bylo bližší. Tady už jsem při konverzaci nemusela tolik vařit z vody. Start byl oficiálně v 11. V 11:10 jsme byli přítomni 4. V Indii se nespěchá. Bohužel když už jdu sama a mám tudíž spoustu času na sendviče, tak nejsou. 

Nechala jsem se řidičem vyhodit v mém oblíbeném bistru (rozhodla jsem se po posledním incidentu se špenátem, že už vařit nebudu). Když jedu na nějakou oficiální akci, dostanu k dispozici řidiče. Strašně mě na tom baví to, že v jednu chvíli jsem jako v luxusním hotelu na konferenci a chvíli na to se v lodičkách bořím v hovnech a zmoknu jako slepice v monzumovém dešti. 

V pátek večer jsem jela na večeři. Pozval mě rakouský stážista mezi další svoje kamarády, což byli kupodivu samí rakušáci. Nechápala jsem, kde se jich tu tolik bere. Cestou tam jsem chtěla jet busem a metrem. Když jsem nastoupila do busu, polila mě hrůza. Připadala jsem si jako ve středověku a pod skenerem neandrtálců. Začala jsem se přesvědčovat, že je vše ok, že jede i pár žen a že se prostě lidé vrací z práce. Napsala jsem Andree SMS, že jsem v buse a prosila jí, ať mi poradí bezpečný zpáteční spoj. Volala obratem, ať okamžitě vystoupim, že jsem blázen, že jsou to úchyláci atp. Prý o tom den předem mluvila na ČT24, jenže já se zapomněla podívat :)

Chtěla jsem tedy vystoupit, ale trvalo mi 3 stanice než jsem pochopila, že autobus nezastavuje, jen přibržďuje. Vůbec vystupování a nastupování do MHD je oříšek, protože lidi se bezohledně cpou dovnitř a vůbec jim nedochází, že je potřeba, aby lidé vystoupili. Když člověk potřebuje v Praze v metru vystoupit, stačí aby se zvedl 2 vteřiny před zastávkou. Tady je lepší se cpát k východu už stanici předem, protože jinak vás dav vystoupit nenechá. Vystupuje se středem dveří a současně se stranami valí dav dovnitř. Metro je oproti busu moc fajn prostředek. Je to oddělené kupé pro ženy, což mi nevadí, ale segregace pohlaví mi jinak přijde dost ujetá. K tomu mě napadá další věc - v Indii neustále dochází k nějaké formě násilí na ženách. Ty čísla jsou enormní a každý rok počet přepadení a znásilnění roste. A Indy jako možné řešení napadne zákaz sukní či makeupu, protože si myslí, že si za to ženy mohou samy (jsou vyzývavé). Nebo je napadlo vzdělávat pohlaví pouze odděleně. Jinak prý 6 poslanců indického parlamentu čelí obvinění ze znásilnění, ale pořád jsou na svém postu, z čehož je vidět jak je tento problém společností tolerován.

Na závěr pár fotek

Voják v metru - všimněte si protipovodňové barikády

Než přišli ostatní, stihla jsem sníst většinu sušenek.

Tohle dostanete, když si v Indii objednáte kebab.

Kari pulao - koule nejsou z koňského masa ale ze zeleniny.

Vypadá to na šlichtu, ale bylo to vynikající!

Kašmír II

V neděli dopoledne jsme vyrazili znovu "gondolou" na vršek do 4200 m.n.m. Vystála jsem lístky ve frontě pro ladies. V pánské frontě bylo asi 30 lidí. Ve frontě přede mnou byly pouze 2 paní, i tak jsem čekala 10 minut.
Poté následovala série dalších front, cesta nahoru by snad byla rychlejší pěšky. Navíc nás to stálo hodně nervů. Indové totiž neumí stát ve frontě - nedokáží se zařadit za sebe a čekat, až na ně přijde řada. Všichni se nacpou dopředu, zacpou východ a nikdo se ani nehne, resp. všichni čekají, až se to zase samo uvolní. Nechápou, že když někdo neustoupí, tak se cesta neuvolní. Přesně stejně to funguje v dopravě, něco se zacpe, nikdo nemůže nikam a začne se troubit.Ve frontě, kde lidi nemají k dispozici houkačku, se mohou začít akorát hádat. V jedné frontě se najednou z ničeho nic pořadí začalo řešit, vlastně hodně hrotit. Velká skupina Indů ignorovala zástup lidí a šla rovnou ke vchodu na lanovku. Načež na ně začala řvát nějaká paní a jak to tak bývá, když se jeden ozve, přidá se víc lidí. Takže je exemplárně odtáhli za kabáty zase zpět a semlela se pěkná vřava. Našli se tací drzouni, kteří se stejně odmítli vrátit. Začali na sebe řvát a hádat se, jako kdyby šlo o život. Nechápu - furt se všude předbíhá a najednou z ničeho nic se to takhle vyhrotí. Lidi doslova seřvali i přihlížejícího policistu. Čekala jsem, kdy předbíhače ukamenují, nebo kdy policajt začne střílet. Fakt to bylo neskutečný, jako všechno tady.

Nejspíš bráchové nebo kamarádi

Vzala jsem si sebou jen necelý litr vody, protože mi pan T. poradil, ať si jí koupím až nahoře. Nahoře prodávali jen holinky a zimní bundy. Bylo krásných 20 stupňů. Poslední pulitřík jsem měla při kochání postavený vedle sebe, přičemž přišel Ind, řekl, že mu došla voda a přelil si z mé lahve do své. Nezbylo než zírat :)
Nahoře jsme tedy měli v plánu tůru, což absolutně nevyšlo. Stačilo vzdálit se na 200 m. od gondoly a vojáci nás vypískali. Byli jsme 3km od pákistánských hranic. Dalo se s námi do řeči asi 100 Indů. Jeden z nich mi řekl, že indičtí vojáci znásilňují ženy ve Šrinegaru.

Focení č. 169, paní byly z Bombaje

Sluníčko svítilo, ale nenamazala jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že já se spálit nemůžu. Stalo se.

Cestou dolu jsem se na chvíli vzdálila od pana T., protože ten měl asi nejspíš úpal, takže zůstal ve stínu. Narazila jsem na matku a tři její děti ve věku 12-14. Mávali na mě a volali. Bylo to moc milé, tak jsem na ně počkala. Dali jsme se trochu do řeči a já si je vyfotila. Z jedné holčiny pak vylezlo, že chtějí peníze. To mě zase dokonale zaskočilo. Začala jsem vytahovat drobné. Vytáhla jsem 10 rupií a jedna z těch holek mi je vyrvala z rukou a že chtěj ještě. Vytáhla jsem posledních 10 rupií a ty mi vysápl kluk s ještě větší razancí, takže mě podrápal. Chtěla jsem je dát té jejich zubožené matce. Člověk by si myslel, že když jsou jedna rodina, že se podělí. Oni se začali hádat a ty dva co ukořistili, tak běželi napřed, aby jim to nikdo nesebral. Holka na kterou nezbylo mi vynadala a třikrát si významně odplivla.

Na první pohled vypadali velmi mile

Cestou z Gulmargu jsme jeli prakticky zase v koloně aut. Velmi jsme se bavili přeplněnými vozidly. Něco neuvěřitelného. Auto plný a v kufru sedí další 4 lidi s nohama ven.

Opravdu hromadná doprava

V Gulmargu jsme vystoupili z auta a chtěli najít hausbót. Jakmile jsme vystoupili z auta, bylo u nás 20 řvoucích Indů a chtěli nás ubytovat. V tu chvíli jsem měla všech uplně po krk. Je těžké v této souvislosti nemluvit sprostě.
Najednou jsem si přála potkat nějakého bílého turistu, nebo se zkusit zeptat nějakého nestranného místního, aby nám s ubytkem poradil.Po chvilce mě doběhla Britka, jestli jsem v pořádku, že vypadám unaveně. Asi třikrát mě upozornila, že jsem se spálila. Měla jsem ale hroznou radost, že jí vidím. Doporučila nám svého známého, který měl úžasné bydlení. Najednou se zase vše změnilo z noční můry na ráj. Místo bylo nádherné. Tentokrát už ne tak opuštěné, což mi skvěle vyhovovalo. Místní rodina úžasná. Kolem na loďkách jezdili děti do školy, paní na trh, kamarádi na návštěvy. Byla jsem opravdu nadšená.

K večeři bylo vynikající jídlo - kuře, směs květáku a brambor, a rýže. Nejvíc mi chutnala ta zelenina, takže jsem se pána zeptala, jak se to jmenuje. Myslela jsem, že mi řekne nějaký hindu název, abych věděla jak si to objednat v restauraci. Poučil mě, že se to jmenuje culiflower a potatoes.

V noci jsem se moc nevyspala. Větrák byl, takže vedro nebylo, ale dělal strašný kravál a nemohla jsem spát. Měla jsem ho přímo nad sebou, takže mi prostěradlo a vlasy vlály ve větru. V noci začalo děsně lejt a byla bouřka,čímž vypadl proud a větrák přestal rušit. Nahradil ho ale déšť. Navíc mě děsila myšlenka, že jsem za bouřky na vodě :D

Snídani jsme si objednali na 8. hodinu. Chvíli po 8. pan majitel nasedl do loďky a jel koupit vajíčka. V 9 byla snídaně na stole. Chudáci nám vyrobili omeletu, i když pořád nešel proud.
Zpoždění nám vůbec nevadilo, protože jsme pořád byli nadšení z místa a výhledů.

Déšť v noci způsobil to, že se lekníny a jiná flóra na jezeře hnuli a zaclonili tak hlavní průjezdní tahy. Bylo vtipné ráno pozorovat, jak s tím lidé bojují.

Dopravní zácpa

Dopoledne jsme se ještě chtěli stavit mrknout na místní trhy. Pan T. skočil na lep rikšákovi, co tvrdil, že nás zaručeně zaveze na nejlevnější market. Odvezl nás do showroomu, tj. přesně to co jsme nechtěli. Turistu posadí do gauče a předvádějí mu předražené zboží. Byla jsem fakt namíchnutá, protože nás odvezl z celkem fajn místa tady do toho nesmyslu, čímž nás připravil asi tak o hodinu času. Přitom ještě předtím sehrál divadýlko jak je hrozně čestnej, a že by nám neporadil nic špatného.
Byli jsme s ním domluvení, že nás tam znovu nabere a hodí na letiště. Když přijel, tak jsem mu vynadala a řekla, že mu tenhle úsek cesty nezaplatíme, protože to fakt podělal. To se ale nelíbilo panu T., takže jsme mu všechno zaplatili.

Rikšák cestou povídal, že v Německu dostal do tlamy od skinhedů. Ojoj. Cestou taky nabídl panu T., jestli nechce svízt vepředu (standardně se jezdí vzadu). On odmítl, ale já se nadšeně přihlásila. Bylo to ještě větší dobrodrůžo, protože jsem se bála, že z motorikšy vypadnu za jízdy. Po cestě jsme taky viděli, že se strhla mela. Začali se rvát vojáci s místníma. Nevím proč. Vím jenom, že jsem se docela bála, chtěla co nejrychleji odjet a do toho náš rikšák řval: "Fight! Fight! Fight!" Takže vážně vzrůšo.

Cestou na letiště nás ještě čekalo asi 10 bezpečnostních kontrol, které by opravdu stejně nic neodhalily. K tomu všude vojáci a policie a všichni předbíhali. Pan T. se nechal rád předbíhat.

Jeden úkon jsme nepochopili - to když jsme dostali takovou tu nálepku k zavazadlům. U jedné ze sta kontrol nás na základě té nálepky poslali do nějakých dveří. Byli to dveře ven k letadlům, kde se nakládali zavazadla. Netušili jsme, co tam jako máme dělat. Někdo nám tedy vysvětlil, že si máme najít zavazadla. Ukázali jsem na ně, na nálepku nám udělali fixou čárku a bylo po problému. Mohli jsme projít do dalšího security levelu.

Reklama na letišti

Mezitím co sepisuji tento report, nechala jsem na plotně v kuchyňce dvě hodiny škvařit špenát. Zničila jsem pánev. Mám jedno velký štěstí - že nezačal houkat požární hlásič.

Na závěr fota z flow market