Udaipur

Sice jsem zpět v ČR, ale předstírejme, že tomu tak není a nikdo netušíte co se v Udaipuru dělo. Výlet jsme měli s Litevkou naplánován 14 dní dopředu, kvůli lístkům na vlak. Plán byl strávit všechny 3 noci z výletu ve vlaku, sobotu v Udaipuru a neděli v Jaipuru. N. nebylo už při odjezdu dobře, ale držela se. Ve vlaku jsme si daly véču - mají celkem dobrý servis. V Čechách bych nad tím možná ohrnovala nos, ale tam mi to připadalo jako v Alcronu.

Véča ve vlaku

V noci nám z klimošky byla zima a N. obzvláště, když jí nebylo dobře, takže jsme si přivlastnily všechny "volné" deky, které jsme našly. V noci se jich přistoupivší začali dožadovat, ale my předstíraly, že spíme a že jsme žádné neukradly. Ve vlaku se spalo fajnově a ráno jsme byly celkem svěží.

V Udaipuru jsme si našli rikšáka, který nás odvezl do centra, jak jsme chtěly, ale zavezli nás před jistý hotel a chtěl, abychom se tam ubytovaly. Rázem se nám na paty nalepil majitel a dalo nám zabrat ho setřást. Nasnídaly jsme se v roof-top restaurant, kterou nám doporučil Lonely Planet. Někdy stojí za to, průvodce otevřít - měly tam na výběr asi z 15 druhů koláčů a dortíků a dělali i normální kafe :)

Datlový koláč

Výhled na město

Den jsme strávili prohlížením památek, nakupováním a návštěvou doktorka. Při kupování vstupenek do nějakého paláce se N. svěřila prodavači, že je jí špatně a on jí doporučil návštěvu ordinace, která byla hned za rohem. 

Ordinace v City Palace

N. měla teplotu a nebylo jí dobře. Doktor jí řekl, že jestli se její stav nezlepší, ať vyhledá doktora. Rada nad zlato. Během odpoledne se její stav zhoršoval. V 8 večer si koupila teploměr, zjistila, že má teplotu 40 a začala panikařit. Hodinu před odjezdem vlaku se rozhodla, že půjde do nemocnice. Jela jsem samozřejmě s ní. N. byla děsně nervozní a nejspíš se bála, že umře, takže v nemocnici trochu ztropila povyk. Bála se nechat si odebrat krev a spolykat nabízené léky. Noc jsme tedy místo ve vlaku do Jaipuru strávily v nemocnici. Dostaly jsme vlastní pokoj, což si myslím, je na indické poměry velký nadstandard. Jediné co mě nemile překvapilo, bylo krvavé povlečení na mé posteli. Musela jsem je 4krát požádat, aby ho převlíkli, než se tak doopravdy stalo. Čekala jsem na to od 10 do půlnoci. Bylo evidentní, že prostě čisté povlečení nemají. Nakonec jsem dostala čistou deku, za což jsem byla moc vděčná. Druhý den po našem odjezdu povlékly zase to krvavé...N. se do druhého dne udělalo značně lépe a mohly jsme tak odjet do Dillí. Naštěstí se mi podařilo sehnat lístky na bus, chvíli jsme si myslely, že by to mohl být problém. Výlet se nám tedy trošku zkomplikoval, ale hlavně že to dobře dopadlo. 

Já jsem v neděli ráno N. opustila v nemocnici a vydala se stornovat alespoň jeden lístek na vlak a sehnat spoj do Dillí. Nasnídala jsem se opět v koláčovém království. Tentokrát jsem si dala apple crumble, ve kterém byl jako bonus mravenec. 

Autobus do Dillí měl zpoždění jen 3h, takže jsem do práce dorazila už v půl 11 :D

Vaření pro pokročilé

Jednou jsme si zde již uváděli recept na rýži s paneerem. Toto jídlo je mým denním chlebem, někdy je nahrazen variantou s vajíčkem. Ze začátku jsem si užívala chození po restauracích a testování neznámého jídla, ale po nějaké době jsem pochopila, že se zde vaří 4 jídla pořád dokola (paneer na sto způsobů, rizoto, aloo sabji (brambory se zeleninou) a to bychom měli, takže oprava - 3 jídla do kola. Někde jako extra bonus dělají i čínskou kuchyni (to máme navíc na výběr čínské nudle) a nebo kebab. Pozor! Není kebab jako kebab. Zdejší kebab jsem jednou měla, viz příspěvek dříve, je to spíš neochucené čevabčiči. Ty jídla ale dokážou tak kulišácky pojmenovat, že je v jídeláku nabízeno 50 jídel. Zkušený strávník ovšem prokoukne, že paneer tikka, paneer butter masala, palak paneer, shahi paneer, kadai paneer a sto dalších, je variace toho samého s minimální obměnou. Jídla jsou výborná, ale rychle se to přejí. Navíc je to děsně mastné, takže mi po tom je dost těžko a po zbytek dne mě pálí žáha.

Nezbylo nic jiného než začít vařit (přestože jsem se zapřísahla, že zde vařit nebudu) a dokonce uvažuji, že založím food blog. V rukávu mám dva recepty. Rejži s paneerem už znáte, ale ještě jste neslyšeli o pečených bramborách v troubě, ani o šopánu s paneerem.

Dnes si povíme, jak jsem tento týden vařila rýži. Pro případ, že byste chtěli postup opakovat, budu mluvit v pokynech. Dáte hrnec na plotnu, zalejete rejži vodou v poměru 1:2 a vyčkáváte na zázrak. Nyní máte 20-30 minut volno. Doporučuji nechat mezeru mezi hrncem a pokličkou, jinak bude mít paní uklízečka práci navíc. Nyní přichází na řadu to nejdůležitější - doporučuji také nařídit na inkriminovaný čas budík, nebo riskujete pohromu, která potkala mě. Já si v čekací pauze stihla vyřídit kopu věcí. No a do toho zničeho nic, zrovna když jsem byla ve sprše, začal houkat požární hlásič. Vzala jsem ručník a vykoukla na chodbu. Jakmile jsem vystrčila hlavu ze dveří, jsem si vzpomněla, že jsem kdysi v průběhu večera zapínala sporák pod hrncem s rejží. Alarm se rozhoukal v půl 12 večer. Nutno podotknout, že rýži jsem vařila k obědu na další den, takže jsem se po ní ten večer moc nesháněla.

Akce odhalila několik velmi závažných selhání. Kdyby opravdu hořelo, v naší budově by nikdo nepřežil. Jedna sousedka vylezla asi po 2 minutách, pan T. po 20. Indičtí zaměstnanci, od kterých bych čekala nějakou akci, nevěděli co mají dělat a ani je to moc netrápilo. Spuštěný alarm je z míry nevyvedl. Po 15 minutách mého burcování ostraha vzbudila čtyři další Indy a na závěr jednoho Čecha, který alarm vypnul. Byla jsem sakra nervozní a v koutku duše jsem slyšela houkat hasičská vozidla blížící se k ambasádě.

Uff a to se stalo přesně dva dny před mým hodnocením velvyslancem. Celé dva dny jsem doufala, že se to v něm nepromítne. Naštěstí se do něj má kulinářská dobrodružství nepočítají - možná také proto, že p. velvyslanec jako jediný v areálu nebydlí, takže jeho žádný alarm nevzbudil.

P.S. Minule jsem rýži zapomněla na noc schovat do ledničky a do rána v ní bylo 101 mravenců a dalších 1000 okolo. Hrůza. Jakoby po mě letos šli. Našli si mě v Praze, našli si mě i tady. 

Varanásí - den první

Předem zodpovím některé dotazy - ne, nebudu vyprovázet žádnou rakev a ne, nemám vlastního slona, ani jsem na žádnem nejela.

Další víkendové dobrodružství za mnou, další přede mnou. Tentokrát jsem se konečně dočkala jízdy vlakem. Vyrazit jsme měly hned po práci, ale to byla jenom moje domněnka. Hodinu před koncem pracovní doby, jsem překontrolovala zprávu od spolucestujících a zjistila, že musím okamžitě vyrazit. Na kolegyni z Litvy jsem čekala na místě srazu jenom 10 min., na indickou kolegyni jsme pak společně čekaly téměř hodinu, takže celá akce s předčasným opouštěním pracoviště byla úplně zbytečná. Navíc jsme se měly vrátit do Dillí až v pondělí v 10 dopo, což pro mě byl také problém si zařídit (stejně jako pro stážistku z Litvy). Z Indky, která vše zařizovala, nakonec vypadlo, že v dřívějším vlaku do Dillí volná místa byla, ale lístky byly o 100,- Kč dražší, takže je nevzala. omfg. Člověk aby si všechno ověřoval.

Jely jsme tradičně přes noc (asi 12h). Byla to třetí třída. Nad třetí třídou ohrnují diplomaté nos, stážistům je tak akorát. Vlak byl dlouhý asi jeden kilometr. Na noc se opěradlo sedačky překlopilo do vodorovné polohy, čímž vzniklo prostřední lůžko. Další lůžko bylo nahoře - tam, kde my v ČR obvykle dáváme zavazadla. Spodní lůžko tvořila sedačka. Před odjezdem mě všichni strašili, že se ta lůžka obvykle prodávají dvakrát, takže jsem byla nervozní, jestli se tam naskládáme, ale vše bylo v Ouklandu. Bylo to fajn a komfortní. 

Cestou jsem holkám básnila o přírodní kosmetice, kterou jsem tu objevila. Přidal se k nám do řeči nějaký postarší voják, který snad všechny jejich produkty znal. Takže já začala básnit o nějaké pleťové masce, čisticím gelu, balzámu na vlasy atd. atd. a on mě doplňoval jaké to má účinky a složení. Pán se s námi po zbytek cesty bavil celou dobu, což bylo fajn.

Před spaním jsem se nadšeně přihlásila o to nejhornější lůžko - vypadalo, že tam bude největší soukromí. Když jsme na něj chtěla vylízt, zjistila jsem, že mám závrať a že to nedám. Hahaha. Bylo asi 2 m nad zemí ale to mi uplně stačilo. Zkoušela jsem se několikrát překonat, ale neúspěšně. Nakonec jsem zůstala dole a bylo mi dobře, ale zima. Oni Indové fakt bez klimošky nemůžou existovat. Myslela jsem, že ve vlaku začne sněžit. Nakonec se mi nad ránem podařilo ukořistit nějakou deku a aspoň na chvíli jsem usnula.

Od Indky jsem čekala, že bude ostřílená a všeznalá, ale byla nejbojácnější z nás tří. Bála se rikšáků, tmy, krav, bála se i smlouvat. Chvíli jsem jí podezřívala, že je to snad poprvé, co opustila rodný dům. Ve Varanásí bylo hodně úzkých uliček, které často blokovali krávy nebo býci. Museli byste je ale začít kopat do hlavy, abyste je vyprovokovali k nějaké akci. Byli jak beránci. No jenže B. často začala panikařit nebo vůbec nechtěla projít :( A já myslela, že Indové na to musí být zvyklí. Krávy pořád někde něco blokují. 

Vůbec jí asi rodiče před výletem dost strašili. Nechtěla nás nechat ani svézt na kolotoči, když by jedna z nás musela sedět vedle Inda. Když se k nám přihnal nějaký prodavač, tak jí to připadalo moc podezřelé. Když nám nějaký rikšák aktivně nabízel, že nás sveze, tak byl taky podezřelý. Jenže to dělají samozřejmě úplně všichni, jsou hrozně otravní. No takže rikšáka jsme vybírali třeba 10 minut. Smlouvat jsme pak museli já a N. (Litevka).

Přes den jsme navštívili nějaké chrámy. Nejvíc jsem se těšila do Monkey templu. Jojo, tam  to bylo fajn. Všude opice, sem tam pes. Prohlídly jsme si také místní univerzitu. Na oběd jsme zašli do kantýny fakultní nemocnice. 

Chrám, kde jsme dostaly šňůrku na ruku a požehnání

Kantýna

Oběd stál 7,- Kč a jedl se rukama

Varanásí je posvátné místo, kam všichni jezdí zemřít. Jsou tu hospice, kde se čeká na smrt. Těla se tu spalují a ostatky hazí do Gangy. My jsme se těšily, že se na Ganze povozíme a nějaké ostatky si prohlídneme. Z řeky je pak vidět na ty spalovny - gháty. Jenže Ganga byla rozvodněná, takže zákaz lodiček. Nešlo si ty gháty ani prohlídnout ze břehu. Obřadní ceremoniály taky zrušeny. Vychytaly jsme asi nejmíň vhodnou dobu na Varanásí. I tak to byl zase kulturní nářez. Město bylo plné kluků v oranžovym, kteří jsem přijeli na pouť. Bohužel nevím co byli zač.Ale jakmile mi někdo řekne nějaký název v Hindu, vypne se mi mozek.

Malý vzorek oranžových pilgrimů

Ganga

Podezřívám všechny

Podezřívám všechny kromě pejsků, krav a opic

Cestou domů jsme ještě sežvíkaly betel, abychom podpořily místní obchod s drogami.
Stačilo si jednou koupit betel a už mi na moji indickou sim volají rusové.

Přestává to být vtipné, ale zase jsem mezitím spálila na troud špenát. 

Dillí památky a Agra

Další týden utekl jak voda. Jsem téměř v půlce. Už není čas, odkládat věci na později.

 Tento týden jsem byla na přednášce bývalého nepálského předsedy vlády a na třech recepcích. Co bych k tomu řekla... Snad jen že ty čokoládové kuličky a Pisco Sour byly vynikající.
Od úterý až do pátku jsme každý den scháněli lístky do Varanasí. V pátek večer nám došlo, že už nikam neodjedeme. Na jednu stranu jsem byla docela ráda, protože mám ještě Dillí neprošlapané. Hned jsem tedy vyrazila na Dillí Haat - to jsme hledali s jabloneckou výpravou. Tenkrát jsme našli zavšivený, smradlavý a zablácený market a myslely si, že je to ono. Dillí Haat je přes ulici vedle a je to super krásný, vkusný, upravený trh s handmade výrobky. Krása pohledět. Všecko je to trochu dražší než jinde, ale já se nemohla vynadívat. S panem T. jsme se tam navečeřeli. Jídlo bylo extrémně těžké, mastné a kořeněné. K tomu jsem si objednala ananasové pivo. "Ananasové pivo" byla sladká nealko limonáda s deštníčkem a brčkem. S pivem to nemělo nic společného. Vypila jsem to a následně mi bylo dost špatně. Spěchala jsem domů kvůli té recepci. Cestou ven jsem viděla vyzáblé štéňátko a musela 10 min počkat než mi pro něj upečou naan. Domů mě rikšák provezl po okolí - buď to udělal naschvál nebo fakt neznal cestu, těžko říct. Ještě si řekl dvakrát víc než jsme se domluvili. Dostal ode mě čočku, měla jsem kvůli jeho zkratce asi 2 minuty na převlečení a ještě si řekne o úplatek.
V autě mi Andrea pohrozila, že jestli se na recepci pozvracim, dostanu od ní navrch nakládačku :) Nakonec se ukázalo, že mi nebylo špatně z jídla, ale proto, protože jsem pila přechlazené pití a v tom vedru je to zdraví škodlivé. Měly jsme v plánu 2 recepce za večer. Byla jsem zvědavá, jak to chce provést. Na první recepci to proběhlo takto - přišly jsme, pogratulovaly hostiteli (nevěděla jsem k čemu, takže jsem řekla něco jako děkuji nebo nice to meet you), vyfotily se s hostitelem a utekly únikovým východem. Zase zpátky do auta a jelo se na druhou akci.  Prej takhle obráží i 3 akce za večer. Na tý druhý akci už jsme organizátora poctili normální přítomností.

Druhý den ráno jsem vyrazila na Humayunovu hrobku. Nebylo tam ještě příliš lidí. Byla to krása, velmi mile mě to překvapilo. Byl tam úžasný klid. Trochu mi to připomínalo Lednicko-valtický areál. Abych nemluvila o všech Indech špatně - cestou ven jsem potkala velmi milého pána, prodavače nanuků. Poté jsem okoukla zase nějakej trh (Lajpat Nagar). Rikšák mě odvezl jinam než jsem chtěla (měl to domluvený s nějakým obchodníkem), takže klasicky komplikace a dohadování. Prošla jsem se ulicema a zamířila metrem na Qutub Minar. Tam mě potkal déšť, což mi nevadilo. Bylo to větší dobrodrůžo.

Humayunova hrobka

Tailor Swift

Takhle se vyrábí tzv. Mimosa. Myslim, že po požití může být z člověka tak trochu mimóza.

Qutub Minar

Pan T. nám sehnal lístky na bus do Agry, takže jsme v neděli i s rakouským stážistou F. vyrazili. Cesta do Agry byla o řád jinší dobrodrůžo než Qutub Minar v dešti. Pokusím se popsat události nezainteresovaně a bez zbytečných emocí.
Naše cesta měla začít v 6:30 odjezdem z Dillí a v půlnoci tam měla také skončit. F. měl půl hodiny zpoždění. Byl večer před tím kalit. Tahal mě s sebou, ale já se chtěla v klidu vyspat. S kocovinou se mu asi hůř vstávalo. Vyjeli jsme tedy v 7 (optimální čas odjezdu do Agry je v 5 ráno). Další hodinu trvala cesta přes Dillí - nabírali jsme snad každého jednotlivě na různých místech v Dillí. Do Agry je to asi 160 km. 20 km před Agrou přestala fungovat klimatizace, takže jsme kousek před cílovou stanicí stáli a spravovali AC. Dorazit jsme měli ve 12. Přijeli jsme v půl 2 na Agra Fort. Najednou se v buse objevil nějaký Ind a začal všechny bílé turisty (bylo nás celkem 5) přesvědčovat, ať neztrácíme čas na Agra Fort a jedeme s nim na Taj Mahal rovnou, že ušetříme čas, peníze a dáme si v klidu oběd a ještě nás vezme na trh. Že nás tam vezme zadarmo. Tato domluva s ním zabrala 15 minut, protože se nechtěl jasně vyjádřit - říct o co mu jde. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jeho cíl je dostat nás na oběd do jeho restaurace a ke kámošům do krámu. Navíc bylo velmi obtížné z našeho řidiče dostat informaci v kolik a odkud odjížďíme. Pánovu nabídku jsme odmítli a šli společně na Agra Fort.
O této pevnosti mi někdo říkal, že je dokonce hezčí než Taj Mahal. Také jsem slyšela, že Taj Mahal zas tak úžasný není. Nechápu. Pevnost byla krásná, ale Taj byl úžasný! Sluníčko svítilo, klídek, pohoda.

Agra Fort

Ve 3 byl odjezd busu na další destinaci. 30 minut jsme čekali na všechny cestující. Poslední skupinka příchozích se s řidičem velmi temperamentně pohádala. Jedna z těch holčin seděla vedle mě, takže jsem se snažila zjistit o co šlo. Prý jim řidič vynadal, protože přišli pozdě. Oni ale pozdě nepřišli, protože řidič nespecifikoval, v kolik je odjezd (ahááá). Byla jsem trošku nervozní z toho, že máme tak velké zpoždění a nebudeme mít dost času na Taj. V 15:30 jsme tedy vyjeli a po chvíli opět stavěli. Nebylo to ale u Taj Mahalu, bylo to v nějaké domluvené restauraci na oběd. Po té měl následovat market. Takže přesně ten nesmysl co nám nabízel rikšák, na nás ušil i ten náš řidič autobusu. V tu chvíli jsme se my tři trhli, protože jsme nechtěli náš drahocenný čas v Agře trávit takovejma blbostma. Oběd jsme si dali v restauraci s výhledem na Taj, kde to bylo prostě boží.

Před vstupem na Taj Mahal, jsem prožívala trošku krušné chvilky, protože jsem si myslela, že jsem ztratila Andreinu diplomatickou ID kartu. To bych asi opravdu dostala nakládačku. Naštěstí jsem jí našla - to je tak když si člověk něco půjčí a bojí se o to. Tu kouzelnou kartičku si půjčuji na památky, protože majitele opravňuje k tomu, platit vstupné stejné jako platí Indové. Turisti jinak platí 25 krát vyšší vstup, v příp. Taj Mahalu je to buď 20 INR nebo 750 INR. Akorát, že podle té kartičky mi mělo být o 12 let více. Pan T. mi řekl, že nemusím být nervozní, že na ten věk vypadám.

Nechápu, jak někdo mohl říct něco ošklivého o Taj Mahalu. Byla to nádhera. Ten pohled mě dojal (ano, občas se snadno dojmu, ale tohle byla opravdu nádhera). Nejde to popsat, bylo to úžasné. Navíc tam bylo dost opic. Jedna málem dala panovi T. přes držku (hahaha). Fotil si jí z metrové vzdálenosti, tak se nemůže divit. V kombinaci s nádhernou oblohou a kroužícími ptáky a poskakujícími opicemi jsem se nemohla vynadívat. Vydržela bych tam mnohem déle.

V 6:30 byl sraz u busu. V 7 jsme odjeli. K našemu překvapení jsme nejeli do Dillí, ale na Maturu. Nikdy o tom nikdo neslyšel, ale mělo to být po cestě, tak proč se nepodívat. Takže u Matury jsme strávili minimálně další hodinu. To už bylo kolem 10 večer. Cestou k busu nás otravovali malí kluci a snažili se nám vnutit přiblblé suvenýry. Pan T si jeden koupil, protože se jich chtěl zbavit. Tím ale akorát podráždil toho druhého, od kterýho si nic nekoupil. Takže tenhle milý klučík se namíchnul a přes sklo autobusu mi naznačoval, že mě podřízne, když si nic nekoupím.
Dalším překvápkem, byla další zastávka o deset minut později. To už ale bylo v místě kde nikde nic nebylo. Zde byla hodinová pauza na modlení. Hodinu jsme strávili tím, že nás 5 Neindů si vyprávělo hororové zážitky z Indie. Po hodině začalo pršet - ještě že. Všichni aspoň přiběhli do busu a my jsme tam mohli včas odjet. To se ale nestalo, protože nešla klimoška. Takže jsme další dobu strávili opravováním. To bylo ve 23:00, kdy jsme byli 130 km od Dillí. Tady cesta ale neubíhá rychle jako v Evropě. "Silnice" jsou v příšerném stavu, takže vše trvá mnohem déle. Vždy, když se zastavilo, tak se ta klimoška slušně řečeno pokazila a musela se další půlhodinu opravovat. O to více jsme byli překvapení, když jsme po ujetí 200m znovu zastavil, tentokrát na večeři. Byla půlnoc a my měli bejt v cílový stanici. Půlhodinová pauza na večeři se protáhla na 4 hodiny, protože klimošku už nikdy nikdo nenahodil a Indové odmítli jet v buse bez ní. Čekali jsme než pro nás přijede jiný bus. Mezitím se několik lidí pohádalo a popralo. Alespoň jsem v novém autobuse mohla použít mikinu, kterou jsem s sebou celý den tahala právě kvůli klimatizaci, takže to nebylo nadarmo. Do Dillí jsme dorazili v 6 ráno.

Co k tomu dodat. V Indii jsou krásná místa, ale dostat se na ně dá zabrat. Podle mě sem nemá cenu jezdit na týden nebo na dva, protože tak nějak dlouho mi trvá, než se člověk aklimatizuje.

Chtěla jsem napsat, že jsem se rozhodla zase začít vařit, protože ta jídla jsou příliš nezdravá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám na plotně už přes hodinu rýži. Takže nevím, jestli to s tím vařením bude tak horké.

Dharamsala

Noc jsme strávili ještě v Amritsaru. Na hotel jsme dorazili pozdě večer a celkem vyřízení. Chtěla jsem jít co nejdřív spát, protože jsme měli za sebou noc v buse a náročný den a před sebou ranní vstávání. V půl 1 jsem konečně zalezla do pelechu, když jsme s Niky zjistili, že nejde zhasnout jedno světlo. Strávili jsme další půlhodinu hledáním vypínače. Moje trpělivost při té unavě rychle poznala mezí. Chtěla jsem začít křičet: "Rozbít!". Pak jsem si řekla, že nebudu za neandrtálce a prostě to vyšroubuju. Niky mě upozornila, že bych se mohla zabít. Nezbylo mi nic jiného než zalízt do postele a tiše zuřit. Niky došla na recepci pro technickou podporu. Přišel Ind, zkusil všechny vypínače a odešel, po sobě nechal dveře dokořán. Byla jsem přesvědčená, že hledá pojistky nebo tak něco. Dalších dvacet minut se nic nedělo. Vylezla jsem a šla zjistit co se děje. Překvapilo mě, že se nedělo vůbec nic. Prostě to nikdo neřešil. Na chodbě postávali tři zaměstnanci hotelu a prohlíželi ostatní pokoje. Vysvětlila jsem jim co máme za problém. Stačilo vyšroubovat žárovku a bylo. Ufff, to to ale trvalo.

K snídani byl bufet, kde se podávala indická kuchyně. Rakušáci se drželi cornflaků a strašně se divili tomu, jak můžeme ty ostré těžké věci jíst k snídani. Nj, jsme s panem T. hrozný prasata. Pan T. se po snídani vydal po vlastní ose, protože měl zpáteční let z Amritsaru a my 3 ostatní jsme v 8 ráno vyjeli do Dharamsaly. Strávili jsme na cestě 5h, ale myslím, že to stálo za to. Cestu jsem si užívala. Člověk pořád může civět, až mu vypadávaj oči z ďůlků. Podmínkou odvozu bylo (kromě zaplacení domluvené částky) koupit snídani šoférovi. Dostal co chtěl. Jeho snídaně nás stála 15,- Kč navrch.

Šťastně jsme projeli Dharamsalou a dorazili do Mcleod Ganj. V Dharamsale nic moc není, ale v McLeod Ganj je 12 km daleko a bydlí tam Dalajláma. Bohužel jsme ho nepotkali. Byli jsme ale v buddhistickém chrámu, kde jsme potkali spoustu mnichů a po celém městečku se potulovalo spousta Tibeťánů. Jako kdybychom viděli i Dalajlámu. V chrámu bylo i spousta opic, ale tyhle nebyly drzé - tyhle byly mírumilovné. Byly to opice buddhistky.

Deus ex banány

Městečko mělo krásnou atmosféru a zdálo se nám také lépe upravené a čistší. Poobědvali jsme v krásně zařízené a mrňavounké restauraci. Moc jsem si to užila a celé se mi to líbilo. Město je v horách, takže super výhledy. Dokonce jsem plánovala, že bych se tam vrátila.

Můj oběd - Thali a masala čaj

Večer nás ještě čekal jeden zážitek. To když nám ujel 20 minut předem náš noční autobus do Dillí. Asi jsme udělali chybu, že jsme za lístky zaplatili předem. Jinak by určitě počkali. Nevím jak to komentovat, abych se u toho zase nerozčílila. Některé věci tu ale člověk prostě nepochopí.
Naštěstí nám vykomunikoval jiný řidič že na nás náš bus počká v jiném městě a jeho bus nás tam přiblíží. Na dotaz proč na nás nepočkali nebyl nikdo schopen odpovědět. Resp. nás ignorovali.
V buse jsem nad hlavou měla větrák. Byla mi zima, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Nakonec se mi podařilo ukořistit 3 smradlavé deky. Do cílové destinace jsem dorazila s bolestí v krku.

Když už jsem u těch negativ, zmíním ještě incident ze včera. Poprvé jsem tu byla nakupovat ovoce s Andreou a vím, že to bylo levné. Po druhé, potřetí a počtvrté jsem platila třikrát tolik a nevěděla jsem co s tím. Teď si striktně hlídám cenu za kilo a aby mi navážili opravdu tolik, kolik mají. Včera jsem ale nechala výběr papáji na prodavači. Všimla jsem si, že je dost přebírá, takže jsem si myslela, že hledá tu nejlepší - alespoň tak to dělají prodavači v Evropě ne? Zabalil mi jí do novin (to bylo chytré) a dal do tašky. Tyto varovné signály mi nestačili tu jeho lumpárnu prokouknout. Nedošlo mi to, aniž když jsem nechápala, proč tak smrdí lednička. Až druhý den v práci, když jsem chudinka hladová chtěla sníst papáju, jsem zjistila, že je skrz naskrz prohnilá.

Na závěr zvířecí série :)

Alík 

Puňta

Ťapka a Ušák

Fík a Rex

Krávy

Krávy

Amritsar

Celý týden jsme mluvili o tom, že někam o víkendu vyrazíme. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda pojedeme, jakým dopravním prostředkem a kam. Lístky na vlak do té rozumnější třídy jsou vyprodané prý třeba měsíc předem. Naštěstí se nám v pátek v 18:30 podařilo sehnat bus do Amritsaru a ve 22.00 jsme měli odjet. Odjezd byl ze z Red Fort ve starém Dillí, poprosila jsem tedy svého bodyguarda (pana T.) o doprovod. Dorazili jsme dříve a stihli se ještě pokochat večerními chrámy a Chandi Chowk, kde to skvěle žilo.

Autobus měl téměř hodinu zpoždění, protože se čekalo na posledního cestujícího :) Podařilo se mi jakž takž vyspat, ale spíš takovým polospánkem. Každou chvíli mě budilo troubení autobusu (busy maj silnější houkačky než auta). Jízda byla zběsilá, takže jsem se každou chvíli sesunula ze sedačky. Z řízením se tu nikdo moc nepárá, navíc terén byl náročný.

Do Amritsaru jsme dorazili za prudkého slejváku. Během chvíle se zalejou silnice a vytvoří se na nich třeba 30cm vrstva vody. Bylo to vzrůšo. Ubytovali jsme se a šli na snídani. O chvíli později jsme měli sraz s panem T. u Golden Templu. Pan T. už je příliš starý na to, aby jezdil nočním busem, takže si radši připlatil za letenku. Prý schytal pěkný turbulence.

Moc to nejelo, nejspíš málo troubili.

Chrám byl krásný, překvapilo mě, že ta zlatá část je relativně malá. Víc mě ale překvapily ty fronty, které se k němu táhly. Předbíhání tomu dodávalo šťávu. V areálu jsme strávili celé dopoledne. Zlatou část obklopuje holy pool, kde se Indové čvachtali. Prodavači nám nabízeli kanystřík, ve kterém jsme si mohli posvátnou vodu odnést a popít. Tento zážitek jsme si nechali ujít.

Větrák, nezbytná modlitební pomůcka

Odpolko jsme se nechali přemlouvit k nabídce super výhodného sdíleného taxi a svezli se na pákistánské hranice. Za 60 km cestu a 2h čekání taxikáře jsme zaplatili 33,- Kč na osobu. Jeden háček to mělo - v autě pro 6 nás jelo 10. Všichni jsme to ale zvládli s humorem a jízdu si užili. Cestou jsme viděli spoustu krav, takže prostě fajnová cesta.

Na hranicích nás čekala opět cca hodinová fronta. Ženy měly vlastní frontu, takže jsem se musela trhnout od skupiny českých turistů, které jsme potkali. Nakonec jsem byla ráda, že jsme byla v ženské frontě, protože tu pánskou sekci vojáci dost nevybíravým způsobem udržovali v klidu. Měli takové klacíky, kterýma chlápky vybočující z řady šlehali. Dámskou a pánskou frontu oddělili tak, že se prostě voják rychle rozjel na koni a lidi rozehnal. Nebyla jsem jediná, kdo čuměl jako puk - ostatní běloši taky nechápali.

Na hranici byla brána, u které se slavnostně předváděli indičtí a pákistánští vojáci, a vyvěsili a složili u ní státní vlajky. Celé to bylo trošku komické (hrozně u toho vykopávali nohy). Atmosféra byla ale úžasná. Moc jsem od toho neočekávala, ale musím říct, že mě to hrozně moc dojalo. Na každé straně brány byly tribuny, které z většiny obsadili Pákistánci a Indové doplnění pár turisty. Každá strana se snažila dělat co největší humbuk. Hrála nahlas hudba a indické ženy to rozjížděly jako o život. Zahanbily by i Pussy Cat Dolls. Byla tam úžasná atmosféra. Celé mě to hrozně mile překvapilo. V tomhle battlu vyhráli Indové, protože muslimové mají zrovna Ramadán, takže zůstali doma a přišlo jen pár Pákistánců.

Večer jsme se šli znovu podívat na chrám, protože nasvícené to prý je nejhezčí. Je to pravda. Byla to krásná podívaná. Chrám žil svým vlastním životem, lidé se zde modlí, spí, jí, koupou v posvátném bazéně. Vydali jsme se hledat proslulou kantýnu, kde je podle průvodce (zase jsem ho otevřela) odbaveno denně 80 000 strávníků a jídlo je zdarma. Pro mě opět nečekaně obrovský zážitek. V té velikánské hale pracovalo spoustu lidí na tom, aby to tak skvěle šlapalo, jak to šlapalo. Jen jsme přistoupili, hned nám jeden Ind podal příbor, druhý talíř, třetí misku. Dav nás nasměroval do fronty na jídlo, načež po 10 minutách čekání jsme se dostali do haly. Stravování probíhalo ve vlnách - najednou do jídelny pustili dav lidí a ten najednou zase vyplivnou a vpustí další vlnu. Sedělo jsem v řadách na zemi. Nastavili jsme talíře a hned nám na nich přistála z čočka, krupicová kaše, polívka a placka. Byla nás tam hrozně moc a bylo to prostě neuvěřitelné. Nechápala jsem, jak to tak hladce a skvěle funguje pro neuvěřitelně mnoho lidí.

Bylo to krásně zakončení dne :)

Noční chrám

Část jídelny

Pořád v chrámu

Namasté baba

Po dvou týdnech v Indii jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas otevřít průvodce. Přečetla jsem si v něm, že do ptačí nemocnice, o které jsem psala, nepřijímají masožravé pacienty. Taková ptačí diskriminace mě zklamala.

V sobotu se v Dillí konal sjezd jablonecké smetánky. Přítomen byl skoro každý, kdo něco znamená. Nechyběl ani zahraniční host. Delegace navštívila nejhezčí paláce a prohlídku města zakončila jistě delikátní večeří. Tu jsem si bohužel nechala ujít, protože se začalo smrákat a já začala panikařit ohledně návratu domů. V průběhu celé výpravy samozřejmě nechyběli paparazzi a místní fanoušci žadonící po fotkách.
V průběhu dne jsme pomlouvali veškeré společné známé, především pak Moniku. Dalo by se říci, že na ní nezůstala niť suchá. Nakonec jsme jí teda napsali pohled, jak si objednala, ale ještě před odesláním jsem ho stihla alespoň lehce rozmočit v dešti.

Část výpravy se zahraničním hostem. Vlevo si povšimněte zhrzené fanynky (nedostala bakšiš).

Tady probíhalo naše slavností přivítání

Zde se konala odpolední recepce

Dokonce došlo i na pivo. Zde už se trošku přibližujeme stylu locals.

Nevím co měli ostatní k véče, ale já si objednala onion masala dosa a přišlo toto. Občas nezbývá než ukázat ne něco v jídeláku. Co je onion masala jsem tušila, ale dosa mě dokonale překvapila. Dosa je ten trojhránek, který byl plněný cibulí a ve středu dokonce i bramborovou kaší.

V neděli jsem setřásla jabloneckou výpravu a vyrazila po památkách po vlastní ose. Byla jsem mj. v buddhistickém chrámě, kde jsem dostala šňůrku na ruku a modlitbu. V hinduistickém chrámu jsem dostala příručku o hinduismu. Píše se v ní jak se lítá vzhůru. 

Kromě zabarikádovaných vojáků v metru (jsou na každé stanici), mě v metru překvapily i ty hlášky, které jsou tam hlásány. Patří mezi ně: Zkontrolujte si sedadlo než si sednete; bacha na veškeré válející se předměty - i hračka, tranzistor, termoska či batůžek mohou být bombou; nesedejte si v metru na zem aj. Určitě si ještě na něco vzpomenu. Muži pak mají zakázáno vstoupit do prvních dvou vagónu vyhrazených ženám. Komické je, že vagony jsou propojené, takže je tam hranice, kdy už na sebe pohlaví jenom zírají přes lajnu, přestože je fyzicky nic neodděluje. 

V průběhu víkendu jsem viděla spoustu zajímavých míst v Dillí. Je jich tu mnoho. Zdaleka jsem je ještě nestihla všechny, přitom jsem pořád někde lítala. Ráno jsem byla v nádherném chrámu - Akshardam. Prý je lepší než ten Taj Mahal. Jako všude jinde mě čekala série lustrování, sem jsem si ale nemohla vzít nic - jen láhev vody. Strávila jsem tu téměř 3 hodiny.

Jeden ze spousty chrámů v Dillí

Cestou z chrámu jsem potkala prasečí rodinu. Bydlí hned vedle parkoviště. Po několika snímcích vyrazila máma prase mým směrem. Nevím co chtěla, ale utekla jsem jí.

Tyto tři komponenty tvoří citronovou limču. Veprostřed není panák vodky, ale cukernatá voda. Stačilo použít tak třetinu. Dnes jsem se dozvěděla, že Indové jsou na prvním místě v počtu cukrovkářů.To je mi líto, ale moc mě to nepřekvapuje.

Purana Qila

V průběhu dne jsem si dala kafe v Mekáči. Jen co jsem s ním vylezla, málem mi ho vyrvala z ruky 5ti letá holčička. Prý měla hroznou chuť na kafe, to určitě. Možná malou chudinku litujete, ale ty děti jsou tu celkem agresivní, takže v tu chvíli mi jich líto opravdu není. Další holčička, možná sestra, po mě chtěla peníze a jako vydírací prostředek používala malé kuřátko. Chtěla jsem ho odkoupit, ale pak jsem si uvědomila, že bych nevěděla co s ním, a že by se se mnou stejně trápilo. To je fakt sprostý používat k žebrání malá kuřátka.

Když už jsme u toho, kuřecí maso zde koupíte zaručeně čerstvé. Kuřata a slepice jsou v klecích a na místě vám je zabijou. Kromě pár výjimek tu maso nejím. Je tu ráj pro vegetariány. Zatímco v ČR je podle mě celkem problematické stravovat se bez masa, tady je to naopak. Což je super. Vaří rozmanitá vegetariánská jídla, která jsou skvěle dochucená a pestrá, že maso vůbec nechybí. Najednou mi přijde, že v Evropě je konzumace masa téměř nutná. Pořád vám ho ze všech stran někdo cpe.

Indická rozmanitost viz můj nedělní oběd.

K "palačince", která je plněná šťouchanými bramborami, dostanete 6 různých omáček různé konzistence :) Něco je z kokosu, něco ze špenátu, něco je z krupice, něco z manga, něco z cibule...