Začínáme

První den v Indii byl bohatý na dojmy. Tento trend bude počítám pokračovat.
Celou noc jsem slyšela hukot. Myslela jsem si, že venku musí být silný vítr. Později mi došlo, že ten hluk dělá doprava a klimoška zároveň. Dopoledne jsem se šla seznámit s okolím. Dojmy celkem dobré.

Později mě řidič odvezl na Yashwant place, kde je nejbližší obchod. Pomohl mi zařídit si indickou simku a vyměnit si peníze. Z netu jsem věděla, že pro zařízení sim karty je potřeba kopie pasu a fotografie. Vše jsem měla připravené, čímž se úkon značně zjednodušil. Do druhého dne bylo číslo aktivní.
Market byl děs běs. Překvapilo mě, že takto vypadá obchoďák v nejlepší čtvrti v Dillí. Zde jsem viděla prvního Inda "spát" na zemi. S lidma zatím nemám moc slitování naštěstí (čekala jsem, že mi bude líto uplně všech). Co mě spíš vyděsilo, byli zubožení pejsci. Jsou tu bezprizorní pejsci, kteří mají hlad a polehávají v polohách, kdy člověk neví jestli žijou nebo ne.

Obchodní centrum bylo plné obchodů s koženými věcmi. Nechápu, kdo to ty barevné kožené kýčovité bundičky v tomhle vedru potřebuje. Do Indie jsem se těšila na nákupy levných super věcí. Nabídka na Yashwantu mě vyděsila. I v krámě s jídlem byl sortiment dost "international" - Nescafe, Nutella, Tuborg apod. Po 40 minutách rozhodování jsem zakoupila máslo, kiwi marmeládu, mango džus a toustový chléb. Ve vedlejším krámě jsem se ještě nechala odrbat při nákupu melounu a manga. Žádná láce se nekonala.

V komplexu jsem navštívila takové lepší bistro. Měla jsem děsnej hlad a chtěla jsem si dát něco dobrého. Představovala jsem si velké, kompletní, indické jídlo v klidu na talíři. Nekonalo se. Neuměla jsem si objednat. Nevěděla jsem kde, u koho, ani co si objednat. Prodavač nerozuměl mně a já zase nabídce jídla. Přišla mi poradit jiná zákaznice. Taky mi nerozuměla. Nakonec jsme společnými silami vybrali dva tajemné bochánky. Chtěla jsem k nim jako přílohu čočku. Ukázala jsem na čočku a naznačovala, že jí chci na talíř. Nešlo to. Proč už se nikdy nedozvíme. Musela jsem se tedy spokojit se dvěma bochánky s kečupovou omáčkou. Ohřáté z mikrovlny jsem to snědla vedle lidí, kteří všichni měli ty super velká kompletní jídla na talíři.

Moje svačinka. Bochánek vlevo byl plný cibule, najedený bochánek vpravo byl jak jsem později zjistila s paneerem. To je takové tofu. Paneer bochánek mi chutnal, cibulový už moc ne.

Další dva bochánky jsem si nechala zabalit k večeři a šla jsem ještě vedle na kafe. V téměř prázdné hezké kavárně pracuje něco kolem 15 Indů - aspoň tolik jich je vidět. V kuchyni jich může být ještě dvakrát tolik. Jeden otvírá dveře, jeden podává nápoják, jeden objednává, jeden přináší, jeden připravuje kávu, jeden nabízí zákusky a dalších 9 postává okolo.

Moje ledová káva - odvážlivci mohou dochutit kečupem a hořčicí na obrázku.

Odpoledne jsem strávila u bazénu. Při výlezu z budovy jsem pochopila, proč tu nejsou žádní komáři. Vyšla jsem na ulici do hustého smradlavého kouře, přes který nebylo na krok vidět. Po chvíli se rozptýlil a mě napadlo, že se spíš než o bojový plyn jedná a o postřik proti hmyzu. Bohužel mě deratizér pronásledoval až na recepci, kam jsem se šla zeptat, zda smím do bazénu. Bylo mi to bez omezení povoleno :) Deratizér měl společnou cestu i k bazénu. Musela jsem si vytvořit nouzovou roušku z ručníku. Prý to není škodlivé pro lidi. Haha. Ptala jsem se jak často to dělají. Nejprve se mi dostalo odpovědi dvakrát denně, poté dvakrát týdně. Tak těžko říct.

Venku jsem viděla mravence velké jako menší pavouky. Opravdu nechci vidět ty pavouky. Prý jsou na záchodem u bazénu a skáčou. Tomu místu se musím vyhýbat obloukem. Nejsem zrovna ze 7 statečných. 

Při ohledávání palem jsem viděla několik pruhovaných veverek a páva. Páv mě dostal do kolen, smála jsem se až jsem se za břicho popadala. Trošku jsem se ho lekla - netušila jsem, že na zahradě nějací pávi jsou. On se ale lekl mě mnohem víc a utíkal přede mnou seč mu nohy stačily.

Večer jsem si snědla tousťák s marmeládou, věru exotika, a vydala se na sraz s mojí novou kamarádkou Katarínou. Pily jsme pivo u bazénu, povídali a navšťívíly jejich rezidenci o rozloze cca 1000m2. Mají psa, který je skoro stejně velký jako byt. Nejdřív na mě vrčel, pak mě ale začal mít rád. Svoji lásku mi projevoval skákáním, škrábáním a slintáním. Jeho vřelé city jsem příliš neopětovala. Šly jsme ho vyvenčit na zahradu (spíš park), kde svým tělem zacpal prudkou vodní trysku. Alespoň s ním byla sranda. Po zbytek večera rozkousal předložku, snědl náramek a další 4 objekty. Chtěl mi sníst i mapu.

Následující den, čili dnes, 29.6. byl ještě zajímavější. Zahájila jsem ho opět u bazénu. Nojo, to je moje :) Další skvělou událostí bylo, když jsem se seznámila se Sněhurkou. Sněhurka je perské téměř ještě koťátko a má ocas jako veverka. Když jsem jí viděla poprvé, měla jsem podezření, jestli není mrtvá. Všechna ležící zvířata tu tak vypadají.

Můj vztah se Sněhurkou je úplně opačný než ten s labradorem ze včera. Sněhurka se mi líbila, podle výrazu jsem se nelíbila já jí. 

Odpoledne jsme s Andreou vyrazily autem někam do města, další market. Stejná hrůza jako včera, akorát ve větším. Víc krámů, víc hoven na ulici, větší smrad. Do toho McDonald a Adidas. Dala jsem si u Arabů něco k jídlu. Zase z toho nebylo normální jídlo, ale spíš svačina. 

To růžové mi nechutnalo. Rolka se po vykrytí z papíru celá rozrolila a nedala se tak elegantně zkonzumovat. Do toho mě pozorovalo 7 zaměstnanců, kteří neměli co na práci.

Zde mě poprvé otravovaly žebrající děti. Pořád žádné slitování. Holka mě asi 10 minut postrkovala. Dva Indové nezávisle na sobě jí ode mě odehnaly. Zase si mě našla. Nic ze mě nedostala. Byla otravná a nic si nezasloužila. Zní to krutě, ale stojím si za tím.

Když to píšu, přijde mi to fakt kruté. Šla jsem si totiž po odehnání holčičky nakoupit jídlo. Zase mi to trvalo okolo 60 minut. Po shoppování jsme šly s Andreou na kafe do Costa Coffee. Jsou tu velké rozdíly - někdo žije na ulici, někdo žije po kavárnách.

Navštívená kavárna

Cestou domů jsme se stavili na tržišti pro ovozel. To byl opravdu zážitek. Moc se mi to líbilo, určitě se tam brzo vydám znovu. Plno lidí, plno věci, samej smrad a špína, protentokrát jsem to ale vše vnímala mnohem pozitivněji. Líbilo se mi tam. Prodavači se mi smáli, že nakupuji v malém množství. Hrozně se divili, když jsem chtěla jednu okurku. Andrea jim to vysvětlovala s odůvodněním, že jsem student :D Následně když jsem chtěla citrony, objednala mi půl kila. To mám určitě až do konce pobytu.

Večeře mě čekala domácí, ve stylu nahodilého testování indických potravin.

Tousťák budu dojídat ještě hodně dlouho. Tentokrát byl s máslem, (pro příště nedávat), paneerem čili tofu, ochucené rajčatovým čatním (bůhví jak se to píše) s okurkou. Na talíři též lze spatřit citron. Při kupování citronu jsem si spletla limetku s mandarinkou. Vypadá to tu přesně obráceně. Citrony jsou tu ve velikosti blum.

Mint chutney chana byla pro mě velká neznámá, která skončila zklamáním. Snědla jsem asi 6 kuliček. Pořád ještě nevím co je chana. Kdo chce dojíst zbytek?

Zátiší s ovocem obsahuje liči (výborná mňamka), mini citronky a pokud se nepletu žlutý meloun.

Pro zajímavost jedno zvířátko. S pomocí Googlu bych ho tipovala na gekonka. Jsou všude. Venku, v obchodech, na chodbách, jen u mě v pokoji nejsou a ani nikdy nebudou.

Náhled na bazén. Bohužel fotka není moc povedená. Možná neumím fotit nebo se prostě za tmy fotit nemá.

Zatím je zcela patrné, že svůj čas trávím u bazénu nebo nakupováním. V obojím asi budu pokračovat. Možná přibude i nějaká práce a kultura .)