O Sněhurce a jiné pohádky

Nejzajímavější informace dnešního dne - Sněhurka nesmí chodit ven, protože by jí ostatní divoké kočky natrhly prdel a možná by ji i zabily.

Dnes jsem byla ve starém Dillí. Byla to trošičku síla. Indie je opravdu neuvěřitelná. Svezla jsem se rikšou. Byla to síla. Tuhle větu bych mohla použít na všechno. Jízda rikšou byla jako na horské dráze či po autodromu. Musela jsem se držet abych z ní nevypadla :)

Navštívily jsme Red Fort, kde to bylo plné turistů a front. Největší zážitek mám asi ze zdejší návštevy toalet. Nebudu vůbec přehánět když řeknu, že jsem měla co dělat, abych se nepozvracela.

Místní se s námi chtěli často fotit. Jakmile s tím někdo začal, dalších 20 se přidalo. Troufám si tvrdit, že teď budeme s Andreou figurovat na indických FB profilech jako girlfriends. Fotit se ale chtěli hlavně mladší holčiny.

Důkaz, že jsem živá a zdravá. Jen jsem trochu změnila outfit.
Moje nové kamarádky, z leva Bára, Jana a Jana.

Celý den byl plný zážitků a dojmů. Byly jsme v birds hospital - ptačí nemocnici, kde jsou ošetřováni pacienti a po vyléčení propuštěni na svobodu. Zatímco my holubi vyháníme, tady je léčí. Bod pro ně. Andrea mě vzala do míst, kam bych sama nikdy nevkročila. 

Nejprve mi bylo hloupé fotit lidi. Je to ale to nejzajímavější a prý jim to nevadí, tak jsem se odhodlala a zachytila dvě žehličky.

Tato žena vypadala velmi mile a snad i spokojeně.

Tato žena je nejspíš tím prvním člověkem, kterého mi bylo líto.

Typická ulička v Dillí

Mešita

Celé je to náročné na vstřebání. Cítím se špatně, že bydlím v luxusu, ale jsem za to moc vděčná. Asi bych tu jinak dlouho nevydržela. 

Pro odlehčení vsuvka do food blogu. K obědo-večeři byl dhal, španát s paneerem, kuře v čemsi a placky (naan). Obejdnaly jsme si to napůl a neměli šanci to sníst. 

Bylo to vynikající, ale věřím, že se to rychle přejí. 

Večer nás ještě čekal koncert chorvatské kapely při oslavě vstupu Chorvatska do EU. Párty skoro jako na Z-festu. Ne kecám, chybělo růžové pivo.

Začínáme

První den v Indii byl bohatý na dojmy. Tento trend bude počítám pokračovat.
Celou noc jsem slyšela hukot. Myslela jsem si, že venku musí být silný vítr. Později mi došlo, že ten hluk dělá doprava a klimoška zároveň. Dopoledne jsem se šla seznámit s okolím. Dojmy celkem dobré.

Později mě řidič odvezl na Yashwant place, kde je nejbližší obchod. Pomohl mi zařídit si indickou simku a vyměnit si peníze. Z netu jsem věděla, že pro zařízení sim karty je potřeba kopie pasu a fotografie. Vše jsem měla připravené, čímž se úkon značně zjednodušil. Do druhého dne bylo číslo aktivní.
Market byl děs běs. Překvapilo mě, že takto vypadá obchoďák v nejlepší čtvrti v Dillí. Zde jsem viděla prvního Inda "spát" na zemi. S lidma zatím nemám moc slitování naštěstí (čekala jsem, že mi bude líto uplně všech). Co mě spíš vyděsilo, byli zubožení pejsci. Jsou tu bezprizorní pejsci, kteří mají hlad a polehávají v polohách, kdy člověk neví jestli žijou nebo ne.

Obchodní centrum bylo plné obchodů s koženými věcmi. Nechápu, kdo to ty barevné kožené kýčovité bundičky v tomhle vedru potřebuje. Do Indie jsem se těšila na nákupy levných super věcí. Nabídka na Yashwantu mě vyděsila. I v krámě s jídlem byl sortiment dost "international" - Nescafe, Nutella, Tuborg apod. Po 40 minutách rozhodování jsem zakoupila máslo, kiwi marmeládu, mango džus a toustový chléb. Ve vedlejším krámě jsem se ještě nechala odrbat při nákupu melounu a manga. Žádná láce se nekonala.

V komplexu jsem navštívila takové lepší bistro. Měla jsem děsnej hlad a chtěla jsem si dát něco dobrého. Představovala jsem si velké, kompletní, indické jídlo v klidu na talíři. Nekonalo se. Neuměla jsem si objednat. Nevěděla jsem kde, u koho, ani co si objednat. Prodavač nerozuměl mně a já zase nabídce jídla. Přišla mi poradit jiná zákaznice. Taky mi nerozuměla. Nakonec jsme společnými silami vybrali dva tajemné bochánky. Chtěla jsem k nim jako přílohu čočku. Ukázala jsem na čočku a naznačovala, že jí chci na talíř. Nešlo to. Proč už se nikdy nedozvíme. Musela jsem se tedy spokojit se dvěma bochánky s kečupovou omáčkou. Ohřáté z mikrovlny jsem to snědla vedle lidí, kteří všichni měli ty super velká kompletní jídla na talíři.

Moje svačinka. Bochánek vlevo byl plný cibule, najedený bochánek vpravo byl jak jsem později zjistila s paneerem. To je takové tofu. Paneer bochánek mi chutnal, cibulový už moc ne.

Další dva bochánky jsem si nechala zabalit k večeři a šla jsem ještě vedle na kafe. V téměř prázdné hezké kavárně pracuje něco kolem 15 Indů - aspoň tolik jich je vidět. V kuchyni jich může být ještě dvakrát tolik. Jeden otvírá dveře, jeden podává nápoják, jeden objednává, jeden přináší, jeden připravuje kávu, jeden nabízí zákusky a dalších 9 postává okolo.

Moje ledová káva - odvážlivci mohou dochutit kečupem a hořčicí na obrázku.

Odpoledne jsem strávila u bazénu. Při výlezu z budovy jsem pochopila, proč tu nejsou žádní komáři. Vyšla jsem na ulici do hustého smradlavého kouře, přes který nebylo na krok vidět. Po chvíli se rozptýlil a mě napadlo, že se spíš než o bojový plyn jedná a o postřik proti hmyzu. Bohužel mě deratizér pronásledoval až na recepci, kam jsem se šla zeptat, zda smím do bazénu. Bylo mi to bez omezení povoleno :) Deratizér měl společnou cestu i k bazénu. Musela jsem si vytvořit nouzovou roušku z ručníku. Prý to není škodlivé pro lidi. Haha. Ptala jsem se jak často to dělají. Nejprve se mi dostalo odpovědi dvakrát denně, poté dvakrát týdně. Tak těžko říct.

Venku jsem viděla mravence velké jako menší pavouky. Opravdu nechci vidět ty pavouky. Prý jsou na záchodem u bazénu a skáčou. Tomu místu se musím vyhýbat obloukem. Nejsem zrovna ze 7 statečných. 

Při ohledávání palem jsem viděla několik pruhovaných veverek a páva. Páv mě dostal do kolen, smála jsem se až jsem se za břicho popadala. Trošku jsem se ho lekla - netušila jsem, že na zahradě nějací pávi jsou. On se ale lekl mě mnohem víc a utíkal přede mnou seč mu nohy stačily.

Večer jsem si snědla tousťák s marmeládou, věru exotika, a vydala se na sraz s mojí novou kamarádkou Katarínou. Pily jsme pivo u bazénu, povídali a navšťívíly jejich rezidenci o rozloze cca 1000m2. Mají psa, který je skoro stejně velký jako byt. Nejdřív na mě vrčel, pak mě ale začal mít rád. Svoji lásku mi projevoval skákáním, škrábáním a slintáním. Jeho vřelé city jsem příliš neopětovala. Šly jsme ho vyvenčit na zahradu (spíš park), kde svým tělem zacpal prudkou vodní trysku. Alespoň s ním byla sranda. Po zbytek večera rozkousal předložku, snědl náramek a další 4 objekty. Chtěl mi sníst i mapu.

Následující den, čili dnes, 29.6. byl ještě zajímavější. Zahájila jsem ho opět u bazénu. Nojo, to je moje :) Další skvělou událostí bylo, když jsem se seznámila se Sněhurkou. Sněhurka je perské téměř ještě koťátko a má ocas jako veverka. Když jsem jí viděla poprvé, měla jsem podezření, jestli není mrtvá. Všechna ležící zvířata tu tak vypadají.

Můj vztah se Sněhurkou je úplně opačný než ten s labradorem ze včera. Sněhurka se mi líbila, podle výrazu jsem se nelíbila já jí. 

Odpoledne jsme s Andreou vyrazily autem někam do města, další market. Stejná hrůza jako včera, akorát ve větším. Víc krámů, víc hoven na ulici, větší smrad. Do toho McDonald a Adidas. Dala jsem si u Arabů něco k jídlu. Zase z toho nebylo normální jídlo, ale spíš svačina. 

To růžové mi nechutnalo. Rolka se po vykrytí z papíru celá rozrolila a nedala se tak elegantně zkonzumovat. Do toho mě pozorovalo 7 zaměstnanců, kteří neměli co na práci.

Zde mě poprvé otravovaly žebrající děti. Pořád žádné slitování. Holka mě asi 10 minut postrkovala. Dva Indové nezávisle na sobě jí ode mě odehnaly. Zase si mě našla. Nic ze mě nedostala. Byla otravná a nic si nezasloužila. Zní to krutě, ale stojím si za tím.

Když to píšu, přijde mi to fakt kruté. Šla jsem si totiž po odehnání holčičky nakoupit jídlo. Zase mi to trvalo okolo 60 minut. Po shoppování jsme šly s Andreou na kafe do Costa Coffee. Jsou tu velké rozdíly - někdo žije na ulici, někdo žije po kavárnách.

Navštívená kavárna

Cestou domů jsme se stavili na tržišti pro ovozel. To byl opravdu zážitek. Moc se mi to líbilo, určitě se tam brzo vydám znovu. Plno lidí, plno věci, samej smrad a špína, protentokrát jsem to ale vše vnímala mnohem pozitivněji. Líbilo se mi tam. Prodavači se mi smáli, že nakupuji v malém množství. Hrozně se divili, když jsem chtěla jednu okurku. Andrea jim to vysvětlovala s odůvodněním, že jsem student :D Následně když jsem chtěla citrony, objednala mi půl kila. To mám určitě až do konce pobytu.

Večeře mě čekala domácí, ve stylu nahodilého testování indických potravin.

Tousťák budu dojídat ještě hodně dlouho. Tentokrát byl s máslem, (pro příště nedávat), paneerem čili tofu, ochucené rajčatovým čatním (bůhví jak se to píše) s okurkou. Na talíři též lze spatřit citron. Při kupování citronu jsem si spletla limetku s mandarinkou. Vypadá to tu přesně obráceně. Citrony jsou tu ve velikosti blum.

Mint chutney chana byla pro mě velká neznámá, která skončila zklamáním. Snědla jsem asi 6 kuliček. Pořád ještě nevím co je chana. Kdo chce dojíst zbytek?

Zátiší s ovocem obsahuje liči (výborná mňamka), mini citronky a pokud se nepletu žlutý meloun.

Pro zajímavost jedno zvířátko. S pomocí Googlu bych ho tipovala na gekonka. Jsou všude. Venku, v obchodech, na chodbách, jen u mě v pokoji nejsou a ani nikdy nebudou.

Náhled na bazén. Bohužel fotka není moc povedená. Možná neumím fotit nebo se prostě za tmy fotit nemá.

Zatím je zcela patrné, že svůj čas trávím u bazénu nebo nakupováním. V obojím asi budu pokračovat. Možná přibude i nějaká práce a kultura .)

Start

Ráda bych psala o zajímavých věcech, se kterými se v životě setkávám. Protože není jasné, čeho se budou týkat, chtěla jsem, aby se blog jmenoval Bez konceptu. Toto jméno je již obsazené, proto muselo dojít k jisté alternaci.

Zrovna dnes jsem přiletěla do Indie. Již doteď se něco zajímavého přihodilo, začnu tedy tímto.

Cesta začala letem z Prahy do Istanbulu. Od nástupu do letadla byl výskyt bělochů v v řádech promile. Znervózněla jsem, když začala hrát exotická hudba. V tu chvíli jsem pocítila kulturní změnu a radši si zapnula výstřih až ke krku. 

Můj první let s Turkish Airlines. Doposud jsem byla zvyklá na nízkonákladovky, tato společnost se mi jevila jako něco trochu lepšího. Podávalo se zde jídlo, výběr ze dvou chodů. Doneslo se mi toto:

Turkům, kteří seděli vedle jsem připadala srandovní, protože jsem si jídlo fotila. Zvědavě se mě tázali odkud jsem. Zpět k menu. V pravém horním rohu se nacházelo něco těžko indetifikovatelného. S dalším jídlem v jiném letu mi došlo, že to byl salát. Podle chuti jsem nebyla schopná rozpoznat, zda jde o rybu či zeleninu (obojí chutná podobně). Jídlo celkově má u mě 3 body z 5 možných. Grilovaná zelenina byla fajn, radostnou zprávou je, že už jím cuketu. Levý horní roh (pod bagetou) obsahoval sušenky, sýr a máslo.Plastový modrý kelímek vlevo dole skrýval vodu. Dezert byl čokodort.

Nic jiného zajímavého se v letadle naštěstí neodehrálo. Nic se neodehrálo ani během 4hodinového čekání v Istanbulu. Zarazilo mě tedy, že je na letišti mešita, ale neměla jsem dost odvahy se tam jít podívat. 

V letadle do Dillí už letěli opravdu jen téměř samí Indové a já. Letadlo bylo 3 krát větší a komfortnější než jindy. Dostala jsem i deku, polštář a set na spaní (ponožky, špunty do uší a masku na oči). Ani jedno mi nepomohlo usnout. Klimoška jela naplno, takže mi to zima nedovolila. Tak to mám vždy, ať jedu kam jedu. Mám pocit, že do autobusu (příp. do letadla) se člověk musí připravit na o 10 stupňů nižší teplotu.

Můj největší entertainment v letadle. Na obrázku deka a polštář. Polštář se nakonec hodil jako rouška pod nos, protože Ind vedle neuvěřitelně smrděl. Smrdí takhle všichni? Vědí to o sobě?

Do letadla jsem po dlouhé čekání nastupovala značně vyhladovělá. Podával se losos s kaší nebo indické vegetariánská strava. Již dlouho dopředu jsem se na tu indickou stravu těšila. Když přišla první příležitost, řekla jsem si, že to radši nebudu uspěchávat a dala si lososa :)

Byla to dobrá volba. Stejně jako v předchozím jídle ale bylo vše přemrštěně mastné. Tentokrát byl k jídlu jako bonus i pytlík s olivovým olejem. Jasně, že jsem si ho na salát, rybu i kaši dala. 

Kouzelná krabička opět obsahuje nic moc sušenky, sejra a máslo. Jako nápoj jsem zvolila višňový džus. Příště už si určitě dám nějaké alko. Dezert vypadal nevinně, ale velmi nemile překvapil. Tento malý kousek "koblihy" vážil cca 150g a obsahoval pouze cukr a olej spojený moukou. Síla. Jasně, že jsem to celý snědla. Zapřísahla jsem se ale, že příště už to určitě nesnim!

Zbytek cesty jsem strávila sledováním filmů. Začala jsem Hobitem. Po 30 minutách mě přestal bavit (dokonce ještě před tím než se začalo bojovat!), tak jsem sledovala něco o Jeffovi, který je rád doma. Mnohem lepší než Hobit, i když zezačátku značně rozpačité. 

Před Dillím nás postihla turbulence. Musim říct že jsem litovala, že jsem si nevzala Neurol :) Do konce letu jsem se neuklidnila, naštěstí se to stalo 5 min před přistáním.

Přílet proběhl ve 4.26, což znamenalo 6 min zpoždění. Začala jsem se bát, jestli najdu řidiče. Naštěstí si našel on mě, když jsem čekala na kufr. Vyptávala jsem se ho na různé věci, jako jestli v období monzumů prší apod. 

Po výlezu z letiště mě udeřila vlna vedra. Udělalo mi to radost. Dojeli jsme na místo bydlení. Byla jsem ráda, že jsem v pořádku a že jsem to zvládla v klidu. 

Před vjezdem do objektu nastala kontrola automobilu tyčí, zda nepřivážíme na autě nějakou bombu (aspoň myslím, že se kontrolovalo právě to). Žádná se nenašla a tak jsme mohli vjet dovnitř. 

Po krátkém seznámením s pokojem a sprchou usínám. Ventilace jede, stejně je mi vedro. Před usnutím si ještě stihnu všimnout super bazénu, který mě určitě do konce pobytu zabaví. 

Dobrou noc :)