Magdeburg není Praha

Je zjevné, že Magdeburg není Praha, nicméně mám stále problém si to uvědomit.

Tak třeba když si vzpomenete v sobotu v 8 večer, že si nutně potřebujete vyprat, protože těch 6 kusů oblečení, co sebou máte, už se nedá nosit, prací prášek prostě nikde neseženete. A neseženete ho ani v neděli.
Nejen, že neseženete prací prášek a aviváž, ale ani nic k pití na večer, takže musíte do hospody na pivo za 3 euráče. Neseženete ani nic k jídlu na sobotní večer, celou neděli a ani si neuděláte pondělní snídani a svačinu do školy.

Já vim, že je super, že se tu nemusí v neděli pracovat. Jen si na ten jiný režim budu chvíli zvykat.

Zvykat si budu i na MHD, protože MHD v Magdeburgu je asi tak z 5% dobrá, jakto ta v Praze.

Když půjdete v 9 večer na blind na tramvajovou zastávku, musíte počítat s tím, že se žádné tramvaje v následujících 30ti minutách nedočkáte. Bohužel za 30 minut ani nestihnete dojít do kampusu. Když se tam po 45 minutách dohrabete, všichni jsou už společensky unavení a musíte je dohnat (s tím nemívám problém).

Cesta zpět domů je kapitola sama pro sebe, protože interval Strassebahnu se prodlužuje na hodinu. Navíc vás Erasmáci zavlekli někam, kam jste nechtěli a kde jste ještě nikde nebyli a ani netušíte, zda se vydat směrem na sever či na jih. Od včerejšího večera přemýšlím, jestli to nebyla moje poslední "night out".

Jdu si dát něco z mých zásob -  kilo mrkve, nakládaná paprika, pesto (mam ho hodně, bylo superlevné) a projedu se Magdeburgem na kole a budu hledat další asociace s Prahou.

Btw někteří Erasmáci jsou trochu šílení, ale jeden dobrej nápad dostali - jet na víkend do Prahy. Vřele doporučuji.

Pohled z okna na tramvajovou zastávku, která podle mě s takovouhle frekvencí MHD zcela postrádá smysl.

První kroky v Magdeburgu

Jelikož jsem přijela zrovna na víkend, nepotkala jsem doposud jediného Erasmáka. Mám velice sympatickou spolubydlící, nicméně hrozí, že se za týden odstěhuje. Seznámila mě se svoji kamarádkou z Řecka, za kterou se můžu přestěhovat, abych nebydlela sama. Řekyně bydlí s Brazilkou, která umí jen španělsky a portugalsky. Holky mě varovaly, že každý víkend se u nich dělá preparty. Myslím, že radši budu chodit do party bytu na návštěvy, než v něm bydlet.

Mám za sebou první cyklo výlet podél Labe. Zapomněla jsem doma mapu, tak jsem na Elberadweg narazila až cca po 15ti kilometrech a cestou si prohlédla Industriegebiet.

Kdybych chtěla, tak bych se nejspíš dostala až do jeřábu a mohla se v něm projet. Všechno bylo na dosah ruky, nic neoplocené. Když se někam nemá chodit, tak je tak prostě cedule a nikdo tam nechodí. Sem už se možná taky nesmělo, ale s mojí znalostí němčiny mi tato informace unikla.

U Labe jsem narazila na vietnamskou tržnici. Zákaz prodeje v neděli se asi na trhovce nevztahuje.  Byla velká skoro jako Sarojini v Dillí (můj oblíbený Markplatz). Řikám si, že tentokrát bych si ze zahraničí měla přivézt něco jiného než čtvery tepláky na doma.

Jinak cesta mimo centrum kolem Labe byla celkem monotonní:

Centrum města si šetřím na jindy, ale myslim, že to bude koukatelné.

I kdyby to nebylo nic extra speciálního, i tak budu zufrieden. Německo mě zkrátka baví. Jsou tu hodní, slušní lidé, mluví se tu krásnou řečí, vše je v ordnungu a všichni jsou punktlich. Jeden příklad ze včerejšího bloudění - manželský pár mě šel doprovodit až na místo, po kterém jsem se ptala a velice přátelsky se mnou konverzoval. Cizince mají moc rádi, narozdíl od nás.

Stěhování do Alemánie

Dlouho očekávaný odjezd do Německa nastal. Věděla jsem o něm rok předem, mluvila jsem o něm 3 měsíce předem a celý týden jsem se věnovala balení. Všichni už těch řečí a příprav měli dost, takže můj odjezd vítali s nadšením.
No a já jsem odjezd nesla celkem v klidu, protože jsem nejela do žádné exotické divočiny, ale jenom do Německa. Kdybych chtěla, mohla bych odsud jezdit domů na víkendy.

Noční cesta busem proběhla zcela standardně. Každou hodinu nás stewardka s omluvou budila kvůli blbostem ("Nechcete palubní časopis?" nebo "Připravte si občanky, máme policejní kontrolu" či "Budeme mít zpoždění kvůli dopravní nehodě." a mnoho dalšího).

Krátce po 6. ranní jsme dorazily na Hauptbahnof, kde na mě čekala Josephine. Do mailů se podepisovala jako Phine a mně asi měsíc trvalo, než jsem si uvědomila, že nejednám se dvěma různými osobami. Nejdřív psala, že si přivstane, aby se mohla učit no a nakonec přišla nonstop z párty. Tak není přecejen trochu schizofrenní?
Byla dost zaskočená, když viděla, že vezu důmyslně zabalené kolo. Já zas byla zaskočená, když jsem zjistila, že nepřijela autem. Informovala mě o mých dvou prvenstvích - jsem první holka, která přijela s kufrem a první vůbec, kdo přijel s kolem. Teď už jenom bejt premiant. Hahaha.

Phine a její přítel (asi Fricek) mě jeli ubytovat. To by byla kapitola sama pro sebe. Hrozně jsem si přála bydlet na koleji v campusu, jenže na mě nezbylo místo (a to jsem měla dojem, že jsem žádost zaslala s nesmírným předstihem. Teď mě zpětně napadá, že byla překážka ta maximální cena, kterou jsem byla ochotna zaplatit za pokoj ve snaze ušetřit). Škola mi nabídla ubytko kdesi, kde jsem nakonec i skončila, ale spíš proto, že mi dali nůž na krk. Našla jsem si sice cimru na WG, ale univerzita mi řekla, že takhle na poslední chvíli tu jejich nabídku musím vzít. Nejdřív mě to dost štvalo, že mě do něčeho takhle nutěj, když jsem nepodepsala žádnej Vertrag, ale pak jsem si řekla, že je to určitě pro něco dobrý.
Bydlím v bytě s Mexičankou. Třeba mě naučí španělsky. Hned vedle máme bazén a rybník, okolo kterého se bude krásně běhat. Pokoj mam větší než náš skoro celý pražský byt. Energie a voda jsou v ceně, takže si budu jeden napouštět vanu a druhej den prát (jestli bude co, protože do jednoho kufru se toho moc nevešlo a kolo se do pračky nevleze).

Za denního světla

Za umělého světla. Btw jo, jsem tu jak ve vile Vyvolených a člověk to nemusí sledovat online, aby měl obraz živě. Závěsy, které jsem vyrobila jsou spíše dekorativní než funkční.