Vaření pro pokročilé

Jednou jsme si zde již uváděli recept na rýži s paneerem. Toto jídlo je mým denním chlebem, někdy je nahrazen variantou s vajíčkem. Ze začátku jsem si užívala chození po restauracích a testování neznámého jídla, ale po nějaké době jsem pochopila, že se zde vaří 4 jídla pořád dokola (paneer na sto způsobů, rizoto, aloo sabji (brambory se zeleninou) a to bychom měli, takže oprava - 3 jídla do kola. Někde jako extra bonus dělají i čínskou kuchyni (to máme navíc na výběr čínské nudle) a nebo kebab. Pozor! Není kebab jako kebab. Zdejší kebab jsem jednou měla, viz příspěvek dříve, je to spíš neochucené čevabčiči. Ty jídla ale dokážou tak kulišácky pojmenovat, že je v jídeláku nabízeno 50 jídel. Zkušený strávník ovšem prokoukne, že paneer tikka, paneer butter masala, palak paneer, shahi paneer, kadai paneer a sto dalších, je variace toho samého s minimální obměnou. Jídla jsou výborná, ale rychle se to přejí. Navíc je to děsně mastné, takže mi po tom je dost těžko a po zbytek dne mě pálí žáha.

Nezbylo nic jiného než začít vařit (přestože jsem se zapřísahla, že zde vařit nebudu) a dokonce uvažuji, že založím food blog. V rukávu mám dva recepty. Rejži s paneerem už znáte, ale ještě jste neslyšeli o pečených bramborách v troubě, ani o šopánu s paneerem.

Dnes si povíme, jak jsem tento týden vařila rýži. Pro případ, že byste chtěli postup opakovat, budu mluvit v pokynech. Dáte hrnec na plotnu, zalejete rejži vodou v poměru 1:2 a vyčkáváte na zázrak. Nyní máte 20-30 minut volno. Doporučuji nechat mezeru mezi hrncem a pokličkou, jinak bude mít paní uklízečka práci navíc. Nyní přichází na řadu to nejdůležitější - doporučuji také nařídit na inkriminovaný čas budík, nebo riskujete pohromu, která potkala mě. Já si v čekací pauze stihla vyřídit kopu věcí. No a do toho zničeho nic, zrovna když jsem byla ve sprše, začal houkat požární hlásič. Vzala jsem ručník a vykoukla na chodbu. Jakmile jsem vystrčila hlavu ze dveří, jsem si vzpomněla, že jsem kdysi v průběhu večera zapínala sporák pod hrncem s rejží. Alarm se rozhoukal v půl 12 večer. Nutno podotknout, že rýži jsem vařila k obědu na další den, takže jsem se po ní ten večer moc nesháněla.

Akce odhalila několik velmi závažných selhání. Kdyby opravdu hořelo, v naší budově by nikdo nepřežil. Jedna sousedka vylezla asi po 2 minutách, pan T. po 20. Indičtí zaměstnanci, od kterých bych čekala nějakou akci, nevěděli co mají dělat a ani je to moc netrápilo. Spuštěný alarm je z míry nevyvedl. Po 15 minutách mého burcování ostraha vzbudila čtyři další Indy a na závěr jednoho Čecha, který alarm vypnul. Byla jsem sakra nervozní a v koutku duše jsem slyšela houkat hasičská vozidla blížící se k ambasádě.

Uff a to se stalo přesně dva dny před mým hodnocením velvyslancem. Celé dva dny jsem doufala, že se to v něm nepromítne. Naštěstí se do něj má kulinářská dobrodružství nepočítají - možná také proto, že p. velvyslanec jako jediný v areálu nebydlí, takže jeho žádný alarm nevzbudil.

P.S. Minule jsem rýži zapomněla na noc schovat do ledničky a do rána v ní bylo 101 mravenců a dalších 1000 okolo. Hrůza. Jakoby po mě letos šli. Našli si mě v Praze, našli si mě i tady. 

Varanásí - den první

Předem zodpovím některé dotazy - ne, nebudu vyprovázet žádnou rakev a ne, nemám vlastního slona, ani jsem na žádnem nejela.

Další víkendové dobrodružství za mnou, další přede mnou. Tentokrát jsem se konečně dočkala jízdy vlakem. Vyrazit jsme měly hned po práci, ale to byla jenom moje domněnka. Hodinu před koncem pracovní doby, jsem překontrolovala zprávu od spolucestujících a zjistila, že musím okamžitě vyrazit. Na kolegyni z Litvy jsem čekala na místě srazu jenom 10 min., na indickou kolegyni jsme pak společně čekaly téměř hodinu, takže celá akce s předčasným opouštěním pracoviště byla úplně zbytečná. Navíc jsme se měly vrátit do Dillí až v pondělí v 10 dopo, což pro mě byl také problém si zařídit (stejně jako pro stážistku z Litvy). Z Indky, která vše zařizovala, nakonec vypadlo, že v dřívějším vlaku do Dillí volná místa byla, ale lístky byly o 100,- Kč dražší, takže je nevzala. omfg. Člověk aby si všechno ověřoval.

Jely jsme tradičně přes noc (asi 12h). Byla to třetí třída. Nad třetí třídou ohrnují diplomaté nos, stážistům je tak akorát. Vlak byl dlouhý asi jeden kilometr. Na noc se opěradlo sedačky překlopilo do vodorovné polohy, čímž vzniklo prostřední lůžko. Další lůžko bylo nahoře - tam, kde my v ČR obvykle dáváme zavazadla. Spodní lůžko tvořila sedačka. Před odjezdem mě všichni strašili, že se ta lůžka obvykle prodávají dvakrát, takže jsem byla nervozní, jestli se tam naskládáme, ale vše bylo v Ouklandu. Bylo to fajn a komfortní. 

Cestou jsem holkám básnila o přírodní kosmetice, kterou jsem tu objevila. Přidal se k nám do řeči nějaký postarší voják, který snad všechny jejich produkty znal. Takže já začala básnit o nějaké pleťové masce, čisticím gelu, balzámu na vlasy atd. atd. a on mě doplňoval jaké to má účinky a složení. Pán se s námi po zbytek cesty bavil celou dobu, což bylo fajn.

Před spaním jsem se nadšeně přihlásila o to nejhornější lůžko - vypadalo, že tam bude největší soukromí. Když jsme na něj chtěla vylízt, zjistila jsem, že mám závrať a že to nedám. Hahaha. Bylo asi 2 m nad zemí ale to mi uplně stačilo. Zkoušela jsem se několikrát překonat, ale neúspěšně. Nakonec jsem zůstala dole a bylo mi dobře, ale zima. Oni Indové fakt bez klimošky nemůžou existovat. Myslela jsem, že ve vlaku začne sněžit. Nakonec se mi nad ránem podařilo ukořistit nějakou deku a aspoň na chvíli jsem usnula.

Od Indky jsem čekala, že bude ostřílená a všeznalá, ale byla nejbojácnější z nás tří. Bála se rikšáků, tmy, krav, bála se i smlouvat. Chvíli jsem jí podezřívala, že je to snad poprvé, co opustila rodný dům. Ve Varanásí bylo hodně úzkých uliček, které často blokovali krávy nebo býci. Museli byste je ale začít kopat do hlavy, abyste je vyprovokovali k nějaké akci. Byli jak beránci. No jenže B. často začala panikařit nebo vůbec nechtěla projít :( A já myslela, že Indové na to musí být zvyklí. Krávy pořád někde něco blokují. 

Vůbec jí asi rodiče před výletem dost strašili. Nechtěla nás nechat ani svézt na kolotoči, když by jedna z nás musela sedět vedle Inda. Když se k nám přihnal nějaký prodavač, tak jí to připadalo moc podezřelé. Když nám nějaký rikšák aktivně nabízel, že nás sveze, tak byl taky podezřelý. Jenže to dělají samozřejmě úplně všichni, jsou hrozně otravní. No takže rikšáka jsme vybírali třeba 10 minut. Smlouvat jsme pak museli já a N. (Litevka).

Přes den jsme navštívili nějaké chrámy. Nejvíc jsem se těšila do Monkey templu. Jojo, tam  to bylo fajn. Všude opice, sem tam pes. Prohlídly jsme si také místní univerzitu. Na oběd jsme zašli do kantýny fakultní nemocnice. 

Chrám, kde jsme dostaly šňůrku na ruku a požehnání

Kantýna

Oběd stál 7,- Kč a jedl se rukama

Varanásí je posvátné místo, kam všichni jezdí zemřít. Jsou tu hospice, kde se čeká na smrt. Těla se tu spalují a ostatky hazí do Gangy. My jsme se těšily, že se na Ganze povozíme a nějaké ostatky si prohlídneme. Z řeky je pak vidět na ty spalovny - gháty. Jenže Ganga byla rozvodněná, takže zákaz lodiček. Nešlo si ty gháty ani prohlídnout ze břehu. Obřadní ceremoniály taky zrušeny. Vychytaly jsme asi nejmíň vhodnou dobu na Varanásí. I tak to byl zase kulturní nářez. Město bylo plné kluků v oranžovym, kteří jsem přijeli na pouť. Bohužel nevím co byli zač.Ale jakmile mi někdo řekne nějaký název v Hindu, vypne se mi mozek.

Malý vzorek oranžových pilgrimů

Ganga

Podezřívám všechny

Podezřívám všechny kromě pejsků, krav a opic

Cestou domů jsme ještě sežvíkaly betel, abychom podpořily místní obchod s drogami.
Stačilo si jednou koupit betel a už mi na moji indickou sim volají rusové.

Přestává to být vtipné, ale zase jsem mezitím spálila na troud špenát.