Erasmus je natolik časově náročný, že nemám prakticky na nic čas. Rychle jsem si zvykla na víc volného času a nestíhám teď ani včas zaplatit nájem nebo napsat email. O blogu ani nemluvě, proto se dnes vracím hodně dozadu, do času Velikonoc.
Dlouho jsem váhala, jestli jet na Velikonoce domů, ale naskytla se příležitost jet na pár dní do Skandinávie, což mi přišlo jako lákavější nabídka. Plán byl předem jasný – velice lowcost výlet na 3 noci za cca 80 eur. Nakonec z toho byly 4 noci za 220 eur.
Zábava byla ještě než jsme vyjeli. Domluvilo se nás 5, tak abychom naplnili auto, které jsme si chtěli půjčit z půjčovny. Na poslední chvíli ale nebylo z čeho vybírat a na nás zbylo auto z kategorie extra small, podle popisu vhodné pro 2 dospělé, 2 děti a žádnou bagáž. Bylo nás 5 s extra velkou bagáží, ale naše kluky “organizátory” to neodradilo a auto půjčili. Odradilo je až to, když jsme je informovali, že v případě nehody jdeme všichni do vězení za přepravu většího než povoleného množství osob. Asi 8h před odjezdem přišlo na lámání chleba – kdo z nás nepojede? Já jsem měla jasno – buď nepojedu já a nebo Klaus. Představa, že by měl jet Klaus (dítě na hlídání) na místo mé nerozlučné kamarádky Joly a nebo jednoho ze spolehlivých a (až na výjimky) organizačně schopných kluků, mě děsila. Všichni ostatní, ale mají Klause rádi a nechtěli ho zklamat, nadešlo tedy asi 4hodinové diplomatické vyjednávání. Prodiskutovali jsme snad uplně všechno (pojedeme jinam, jinak, jindy, za jiných podmínek...). Auto už ale bylo vypůjčené a trajekt zaplacený. Nebylo cesty zpět. Náklady neuvěřitelně stoupaly a nikomu už se nikam nechtělo. Klaus se ve 3 ráno sám nabídl, že nepojede, čímž mi udělal velikou radost a mé sympatie k němu vzrostly.
Další den ráno jsme vyrazili za dobrodružstvím. Malinkatý kufr byl naplněn z velké části pouze vodkou a chlebem (abychom šetřili prostor a peníze). Naše velikonoční menu bylo jasné – chleba s chlebem a a navrh trochu chleba. 5 dní této kombinace daly vzniknout silnému poutu, které jsme nazvali jako “Breadship”. Když byl někdo bread up with all the bread nezbývalo než bread it and bread calm.
Cestou v autě jsme museli poslouchat hudbu podle řidičova gusta, tedy dubstep. Bylo to peklo pro moje uši. Po několika hodiných terorizování dubstepem jsem tomu přišla na chuť díky duchaplným textům (např. No one's gonna fuck with me and my monster – má to myšlenku).
První večer po příjezdu do Malmö jsme z čirého zoufalství z nedostatku financí vytáhli kytaru a šli žebrat na náměstí. Nikdo nám nic nedal, ale seznámili jsme se se dvěma supertrampy, takže to nakonec asi I stálo za ten trapas.
Noc jsme strávili u “Cafeiny” původem z Portugalska. Cafeina vlastnila kavárnu, takže skvělá káva byla included. Tento couchsurfing nám zajistil Bali (maďar), který Cafeinu kdysi hostil v Maďarsku kvůli Capoieře. Když nám hostování domluval, nakukal jí, že s Capoierou koketujeme a že já už jsem dokonce začala. Haha, fakt určitě nepoznala, že jsem to ještě nikdy nedělala. Druhý den nás čekala zkouška ohněm – trénink v městském parku. Byla to dost exhibice, protože park byl plný a všichni přihlíželi, jak my předstíráme, že capoieru strašně žerem.
 |
| Snažíme se přesvědčit profíky z Brazílie, že máme společné hobby. |
Večer jsme s Jolou zůstali u hostitelky samy a dostaly velice zodpovědný úkol – pohlídat 5ti letého syna Emanuela. (při prvním setkání jsme si mysleli, že je Emanuel holčička a zeptali se Cafeiny “how old is she”, musela mít radost tehdá i nyní). Chlapeček si hrál s tabletem a skoro jsme o něm nevěděly. Ne, doopravdy jsme o něm nevěděly. Zapomněly jsme na něj hned jak jsme se začaly bavit o životně důežitých tématech typu chléb a vodka. Po hodině přišla hostitelka se slovy “Where is the boy?” Já v duchu: “Koho sakra myslí?” Jola nahlas: ”You didn't meet him?” (myslela si, že boy = Rado, náš kolega). Koho by v tu chvíli napadlo, že se shání po synovi! Se slovy “Haha” (ne, nedělaly jsme si srandu) ho šla hledat. Nám svitlo, co se vlastně děje a zachvátila nás panika. Částečně nás uklidnilo, když se přišla obratem zeptat, kdy Emanuel usnul. Kdo to má sakra vědět? Nicméně, jakmile odešla do koupelny, běžěla jsem nenápadně zkontrolovat, zda se Emanuel opravdu nachází v posteli a že nebloudí po ulicích Malmö.
 |
| Cafeina a její málem ztracená "holčička" |
 |
| Kodaň |
 |
| Kodaň |
Třetí den jsme se přesunuli do Kodaně a den strávili jako správní turisti. Večer jsme přejeli do Roskilde, kde jsme měli domluvený couchsurfing u holčiny z Litvy, která byla na Erasmu v Brně a do Dánska se přivdala. Byla to šéfkuchařka! Nic lepšího nás nemohlo potkat. Po třech dnech o chlebu jsme se těšili luxusnímu vyvařování a servisu, jako v pohádce! Jedli jsme si tříchodová jídla, ochutnali typickou dánskou kuchyni. K snídani byly kromě tří druhů domácího, našeho oblíbeného, chleba i vajíčka, slanina, palačinky, cereálie aj. První večer jsme dostali asi 6 různých koktejlů. Mohla bych o tom básnit ještě dlouho. Jednoduše jsme byli nadšení a měli velkou radost.
 |
| Takhle to v Dánsku vypadá uplně všude |
 |
| Oblíbená aktivita - fotit toho, kdo fotí... |
Malmö samo o sobě nijak úžasné nebylo, ale naše zkušenost s Capoierou byla velkolepá a nezapomenutelná. Cafeina byla zlatá. Opravdu velice vstřícná a otevřená osoba. Vážím si toho, že nás nechala samotné ve svém bytě a svěřila nám syna (i když v tomhle jsme trochu selhaly). Její byt byl jako oáza klidu a pohody, měl skvělou atmosféfu. Byl trochu neorganizovaný a měl své kouzlo. V Roskilde byl mladý manželský pár taky strašně zlatý. Oba dva chytří lidé, plní zajímavých historek, velice velice pohostinní. Bydleli v krásně zařázeném domečku a starali se o nás jako o vlastní. I svačinu na cestu jsme dostali. Dánsko je krásné podle mě snad uplně všude. Z dosavadních zkušeností si myslím, že kamkoliv člověk přijede, tam se mu bude moc moc líbit.
Velikonoce to byly pro nás všechny netradiční. Výlet stál nakonec značně víc peněz, než jsme čekali, ale už jenom za tu srandu a zkušenosti s našimi hostitely to rozhodně stálo. Plus jako bonus jsme projeli kus krajiny a viděli spoustu krásných míst.
